Rozhovor s redaktorkou: Redaktor není autorův nepřítel, i když má v popisu práce „šťourat se“

5. 6. 2019 — Čtení na 9 min

Vybrat si správně kolegy do knižního týmu znamená i to, že dobře víš, v čem jejich práce spočívá. Díky rozhovoru s Eliškou Švarnou, jednou z našich redaktorek, zjistíš, co obnáší práce redaktora.

Jak si vybrat korektora už od nás z minulého článku víš. Nejlepší je ale získávat informace z první ruky, proto pro tebe máme rozhovor s Eliškou, kterou na Pointě najdeš jako redaktorku i korektorku. Nás ale zajímala redaktorská práce.

Na platformě jste jako redaktorka. Co práce redaktora obnáší, co všechno do ní spadá? 

Práce redaktora se může znatelně lišit podle toho, jestli mluvíme o redaktorovi klasického knižního nakladatelství (či nějak specializovaného), o redaktorovi časopisecké redakce nebo o redaktorech zde na Pointě. Myslím, že obsah redaktorské práce dobře vystihla Marie Hajdová v článku na blogu 89 Publishers, podle něhož bychom my na Pointě vlastně spadali mezi externí redaktory nakladatelství, s úžeji vymezenými kompetencemi.

Role „pointího redaktora“ tedy spočívá především v tom být autorovi prvním čtenářem, poskytnout mu na rukopis objektivní, konstruktivněkritickou zpětnou vazbu a následně spolu s ním pracovat na vyladění stávajících chyb.

V případě beletrie by měl redaktor sledovat plynulost a smysluplnost příběhu, dohlížet na konzistentnost charakterů postav a logiku jejich jednání, upozorňovat autora na nefunkční, neuvěřitelné nebo děj neposouvající dialogy. Měl by dohlédnout na to, že se všechny postavy budou na konci knihy jmenovat stejně jako na začátku, že se v jejich promluvách nebude nahodile střídat spisovná a obecná čeština nebo že autor nebude bez důvodu přeskakovat mezi přítomným a minulým časem vyprávění. Kromě toho by redaktor měl být schopen najít momenty, které ani v autorem vytvořeném světě nedávají smysl, případně vysloveně faktické chyby a doporučit autorovi přepracování takových míst.

Myslím si ale, že není na škodu, pokud se redaktor po domluvě s autorem a ostatními kolegy zajímá rovněž o další kroky práce na knize a přispívá do diskuse např. při tvorbě obálky nebo při náhledech sazby.

Není to ale tak, že veškeré návrhy, které autorovi nabídnete, musí přijmout. Je to asi především o dialogu, že?

Samozřejmě, dialog je základem jakékoliv spolupráce. I proto si myslím, že by autoři měli věnovat dostatek času výběru těch správných kolegů do svého týmu. Zkušenosti nebo specializace na konkrétní literární žánr jsou samozřejmě důležitým kritériem, autor by ale neměl podceňovat ani to, jak si s kolegou vzájemně lidsky „sedne“.

Spolupráce autora a redaktora by měl být postavena především na otevřenosti, vzájemném respektu, ochotě druhému naslouchat a přemýšlet o tom, co říká. Redaktor musí autora respektovat jako výhradního původce díla, nesmí se mu snažit vnucovat vlastní literární vkus nebo snad texty samovolně a bez vědomí autora přepisovat. Autor by si měl naopak uvědomit, že redaktor není jeho nepřítel, ale první čtenář, který mu dává první, kritickou zpětnou vazbu. Je v popisu redaktorovy práce „šťourat se“ v textu, vyhledávat problematická místa a poukazovat na ně. Až na jeho místo po vydání knihy nastoupí recenzent, bude již na jakékoliv reflexe a opravy pozdě.

Autor by se proto měl ve vlastním zájmu nad redaktorovými připomínkami alespoň zamyslet a pokud chce sporné pasáže odůvodňovat „autorským záměrem“, měl by být schopen jej vysvětlit a obhájit. Když se do vysvětlování svého záměru zamotává a tápe v něm, nejspíš je s textem něco v nepořádku a bylo by dobré jej upravit. Nemusí to být vždy přesně podle doporučení redaktora – diskuse nad textem může autora přivést na zcela nové nápady a způsoby, jak si s problematickým místem poradit.

Jak by měl autor na Pointě už při poptávce fungovat? Co by vám měl dodat, co očekávat atd.?

Pro redaktora i korektora je stěžejním údajem rozsah textu rukopisu v normostranách, podle nichž se následně vypočítává honorář za provedení práce. Pro redaktory zcela banální informace, avšak pro autory často novinka: normostrana představuje rozsah textu měřený počtem užitých znaků, nikoliv tedy klasickou tiskovou stranu. V českém prostředí je normostrana tvořena textem o 1800 znacích včetně mezer, počet normostran je proto obvykle vyšší než počet tiskových stran rukopisu. Každý autor může počet znaků svého textu velmi snadno ověřit přímo v textovém editoru, s nímž pracuje.

Dále je vhodné redaktorovi (korektorovi) rovnou zaslat delší úsek rukopisu, tedy ne pouze náhledy, kterými autor prezentuje knihu na svém profilu na Pointě. Redaktor (korektor) pak může snadno odhadnout časovou náročnost práce, což je další faktor, od něhož se odvíjí cena za odvedenou práci.

Obecně platí, že čím sdílnější autor, tím lépe pro všechny zúčastněné a ve výsledku i pro knihu samotnou. Já například vždy uvítám, pokud mě autor v několika větách seznámí s obsahem knihy i s charaktery a specifickými znaky jednotlivých postav. Dokážu si tak předem udělat předsta vu o tom, na co se mám při čtení zaměřovat a co hlídat. Autor by měl mít také jasno v tom, pro koho píše, kdo bude jeho cílovým čtenářem. To všechno se promítá jak do propagace, tak i do finální podoby knihy.

V neposlední řadě by měl být autor srozuměný s tím, že napsáním a předáním rukopisu kolegům jeho práce na knize nekončí. Zejména začínající autory totiž často čeká mnohem náročnější fáze škrtání, upravování a přepisování. Je důležité vyhradit si na tuto fázi práce dostatek času. Když autor hned na počátku uvede svůj e-mail slovy: „Chci vydat knihu co nejdříve,“ přepadají mě určité obavy.

Hodně lidí si myslí, že redaktor pojímá i korektorskou činnost. Jak to tedy je? 

S opětovným odkázáním na výše citovaný blogový článek se nebudu pokoušet rýsovat dělicí čáru mezi rozsah činností redaktora a korektora, a spíše přiblížím pořadí a průběh jednotlivých fází práce. I u projektů na Pointě se totiž často setkáme s tím, že redakční práci i korektury provádí jedna a táž osoba.

Redaktor je prvním kolegou, který s textem začne pracovat. Jak bylo naznačeno výše, zabývá se hlavně příběhovými a kompozičními nedostatky textu, dalo by se tedy říci, že se pohybuje především v oblasti tvůrčího psaní. V této fázi probíhají všechny zásadní zásahy do textu, škrtání, přepisování, doplňování. Redaktor může opravit pravopisné chyby a překlepy, které ho na první pohled uhodí do očí, a výrazně (si) tak usnadnit následnou fázi korektur. Nicméně jeho hlavním úkolem je práce s příběhem.

Po dokončení redakční práce proběhne první fáze korektur, která se již zaměřuje na pravopisnou a gramatickou stránku textu. Druhá fáze korektur přichází po vysázení celé knihy sazečem. Důležité je upozornit na to, že v této fázi jsou možné pouze drobné opravy dříve přehlédnutých chyb (pravopis) nebo těch během sázení nově vzniklých (překlepy, typografické chyby). Není již žádoucí dělat rozsáhlejší úpravy v rozsahu vět nebo odstavců, ty by totiž vedly k „rozbití“ již provedené sazby a sazeč by pak musel celou práci začínat nanovo.

Jak dlouho taková práce trvá, řekněme u středně dlouhé beletrie? 

To je otázka, na kterou neumím dát jednoznačnou odpověď. Kromě délky textu záleží i na tom, v jakém stavu jej autor odevzdá, tedy jakého charakteru jsou chyby a jaké je jejich množství. Dále záleží na tom, jak rychlá a efektivní je komunikace s autorem, jaké jsou autorovy časové možnosti a ochota na textu dále pracovat. Pro mě osobně představuje spodní hranici práce šest až osm týdnů.

Může práci redaktora dělat každý, nebo je potřeba nějaké vzdělání? 

Moje odpověď možná popudí řadu vystudovaných bohemistů, pro něž je redigování textů a provádění korektur hlavní pracovní náplní. I proto chci nejprve zdůraznit, že absolvování studia českého jazyka je přirozeně jednou z nejlepších kvalifikací, kterou se mohou kolegové na Pointě prezentovat, a autoři by k tomu určitě měli přihlížet.

Na obě části vaší otázky nicméně odpovím záporně – formální vzdělání asi zcela nezbytné není, přesto ale redaktora (korektora) nemůže dělat každý. Základním předpokladem je samozřejmě výborné ovládnutí pravidel a veškerých záludností českého jazyka, bez něhož se redaktor (korektor) neobejde. Dále je důležitý cit pro jazyk, tím myslím schopnost povšimnout si chybně užité vazby nebo třeba nesprávného slovosledu, který může bránit v plynulém čtení. Redaktor (korektor) by měl mít dobrý přehled o dostupných pomůckách a příručkách, do nichž lze v případě potřeby nahlédnout (což není ostuda ani doklad jeho neodbornosti).

Samozřejmostí by pro každého redaktora (korektora) mělo být celoživotní vzdělávání se, zdokonalování se v práci (nejen) s jazykem, sledování odborných knih a periodik zaměřených na literaturu, český jazyk, jeho užívání a vývoj. Vlastní by mu měla být pečlivost a smysl pro detail. A určitě by měl redaktor (korektor) ve své práci nacházet hlubší smysl, ne jen způsob (při)výdělku.

Abych to shrnula – formální (univerzitní) vzdělání má své nesporné přínosy a staví absolventa do lepší výchozí pozice, samo o sobě ale z člověka dobrého redaktora (korektora) neudělá. Takový se totiž učí po zbytek života a zdokonaluje se společně s texty, na kterých pracuje.

Na kterých knihách (žánrech) se vám osobně pracuje nejlépe?

Nevybírám si práci podle žánrů, zaujmout mě musí téma a jeho uchopení. Důležitým kritériem je pro mě také spolupráce se zajímavými, aktivními a do práce nadšenými autory.