ROZHOVOR •— Ladislav Aladar Cásek o motorkách a cestování

18. 12. 2018 — Čtení na 8 min

Kdy jste poprvé nasedl na motorku? Vznikla z toho okamžitě vášeň?

Na motorce jsem se svezl, když mi bylo nějakých 15 let. V té době si řidičák dělal snad každý kluk a každý chtěl jezdit na nějaké motorce. Rodiče mi koupili Jawu 21, ale moc jsem na ni nenajezdil, byla neustále porouchaná a já ji neuměl opravit, až jsem ji nakonec prodal. Naštěstí jeden můj kamarád měl SimsonaEnduro, občas mi ho půjčil a já se tak mohl vyřádit.

Pak přišla práce, později rodina a vyvstaly jiné priority, do kterých bylo třeba investovat peníze. Přesto jsem se po motorkách toužebně díval čím dál víc. Až po dlouhých 26 letech nastal zlom a koupil jsem si nástupce legendární Babety – Betku TMEC, abych se mohl dopravovat na ryby. Rok poté mi zemřel milovaný táta a já potřeboval najít způsob, jak čistit hlavu,a tak mě napadlo koupit si pořádnou motorku. Tehdy jsem si pořídilHondu CBR 125, ale pak velice rychle zjistil, že to není motorka pro mě. Po necelém roce jsem přešel na Yamahu TDM 850 a tam teprve vznikla vášeň. A konečně, v loni se mi splnil sen, a já si mohl koupit zcela novou motorku přímo z obchodu – Yamahu MT09 Tracer, na které to už asi dotáhnu do konce. Myslím tím do doby, dokud budu moct jezdit.

Víte, kolik kilometrů jste od té doby najel?

Kilometry jsem nějak nikdy neřešil, ale na TDM to dělalo asi 25 000 km za dva roky a teď na Traceru mám na tachometru 15 639 km. Pro laika se to zdá být hodně, ale je mnoho pilotů, kteří to,co já mám najeto za tři roky, stihnou pouze za jeden. Mně však nejde o počet ujetých kilometrů, víc mi jde o to, na cestách toho co nejvíce vidět.

Máte kromě svého kamaráda i nějakou motorkářskou partu?

Jezdit jsem začal s kamarádem z Horní Břízy, má přezdívku Švéd a říkáme si „bráchové“. Založili jsme facebookovou stránku „Bráchové na cestách“, kde jsme vkládali fotky z cest, především pro rodinu, aby věděla, kde se zrovna nacházíme. Později se stránka rozšířila pro veřejnost a dokonce máme svoje věrné fanoušky. Jenomže brácha přestal jezdit, tak jsem si hledal jiného kamaráda, se kterým bych mohl podnikat výlety, které nazývám expedicemi.

Pokud byste se rádi stali spisovateli, klikněte na Chci vydat knihu.

V loňském roce jsem plánoval cestu na Ukrajinu a chtěl se podívat i na Duklu. Napsal jsem na motorkářské facebookové stránky inzerát, kdo by chtěl jet semnou a ozval se mi jeden sympaťák – Petr Procházka, se kterým teď jezdím.

A co se týká motorkářské party, jsem členem takzvaného TDM fóra. Je to parta skvělých lidí, se kterými se scházím dvakrát ročně, na pravidelných jarních a podzimních srazech. I když už nevlastním TDM, stále mě mezi sebou trpí a já jsem mezi nimi moc rád.

Co bylo primárním impulsem k napsání knihy?

Nedá se říct, že by byl nějaký primární impuls. Pořád něco spisuji, ať už soukromě, tak komerčně. Navíc dvě knihy už jsou na světě. Spolu s manželkou jsme před dvanácti lety vydali dvě kuchařky. Jde sice o jiný žánr, ale už jsem vedený jako autor.

Ale zpátky k otázce. Z každé cesty si píšu cestopis, abych si pak ve stáří mohl přečíst, jak to tehdy bylo a kde jsem všude byl. Tak přišel nápad, že bych alespoň jeden z nich mohl vydat knižně. I když je v dnešní době všechno v elektronické podobě, přeci jen kniha je kniha. Je to taková hmatatelná podstata prožitých zážitků.

Co jako autor očekáváte od vydání své první knihy? Někomu jde o slávu, jinému zase o uznání či peníze. 

Nejde mi o slávu ani uznání, spíše mi jde o to, mít něco, co můžu držet v rukou. Takové vzpomínky v papírové podobě v krásném obalu. Možná to jednou budu číst vnoučatům před spaním. Ale také se chci tak trochu podělit o zážitky s těmi, které to zajímá,nebo s těmi, co naše cesty sledují. A o peníze mi nejde vůbec. Po celou dobu jsem se snažil, aby cena za výtisk byla co nejnižší,a kniha tak mohla být dostupná pro všechny.

Cesta na Balkán tedy nebylo vaše první dobrodružství na motorkách.

Určitě ne. Začínal jsem na motorce jako každý. Nejprve v blízkosti domova a pak se vzdálenost postupně zvětšovala. Mezi motorkáři se tomu říká, že jezdíte „okolo komína.“ S bráchou Švédem jsme jezdili křížem krážem sem a tam, až přišel nápad – objet republiku. Samozřejmě, takovou podobnou cestu absolvoval snad každý motorkář. Ale pro nás to tehdy bylo něco opravdu velikého. Takže jsme v deseti dnech objeli republiku v těsné blízkosti hranic. Byli jsme obohaceni zkušenostmi a navíc jsme dokonale poznali naši vlast. Myslím si, že každý by měl poznat nejprve svoji vlast, než se vydá do zahraničí.

Další rok byla v plánu mnohem delší cesta. Předcházela tomu jedna událost, na kterou jsme v TDM fóru patřičně hrdi. Vytvořili jsme národní a zároveň pokořili světový rekord v počtu motorek stejného typu na jednom místě. Rekord byl vytvořen v Pelhřimově 10. září 2016 a jsme zapsáni v České knize rekordů. Máme na to i certifikát, každý se svým jménem. Rekord přijeli podpořit i majitelé TDM z bulharské obdoby našeho fóra. My se jich ujali a na oplátku nás pozvali na jejich výroční sraz do Bulharska. Takže cíl cesty byl jasný – Bulharsko. Ještě v tom samém roce jsem absolvoval cestu na již zmíněnou Ukrajinu a Duklu, ale to už s Petrem Procházkou.

V letošním roce proběhly dvě cesty. Ta, o které jsem napsal knihu, byla s Petrem a pak Slovinsko s Itálií, kterou jsem absolvoval s Jardou Zdráhalem, pro kterého byla cesta za hranice ČR na motorce premiérou.

A proč právě Balkán?

Především musím říct, že nešlo pouze o Balkán. Projeli jsme i Rumunsko a Ukrajinu. V knize popisuji, jak jsme se k tomu, abychom jeli na Balkán, propracovali. Každou chvíli byla nějaká změna v plánu, než se vůbec rozhodlo, kam jet. Je pravda, že takovou nebo podobnou cestu už absolvovalo hodně motorkářů včetně Petra, který mi v této expedici dělal průvodce. On samotný slovo „expedice“ nemá rád, kdežto já ho používám vždy, když jedu tam, kde jsem ještě nebyl.

Myslíte, že je lepší jet na takový výlet ve dvou?

Znám několik motorkářů, co jezdí sólo, já mám však rád jistotu. Myslím si, že dva na jakoukoli podobnou cestu je počet tak akorát. Můžou si v případě nouze vzájemně pomoci a hlavně si můžou kdykoliv pokecat. Víc lidí už není tak dobrý, zvláště když přijde ponorka. To jsou pak dva na jednoho a cesta se může stát nepříjemnou a nabrat úplně jiný směr či rozměr. Čím víc lidí, tím víc starostí a problémů. Například v hledání ubytování, nebo jeden potřebuje na záchod, další dostane hlad a jinému dojde benzín, to pak zastavujete každou chvíli. Ale samozřejmě tomu tak vůbec nemusí být a naopak se sejde perfektní parta, ve které všechno funguje. Ale já i Petr jsme radši, když jezdíme maximálně ve dvou.

Ve které balkánské zemi mají nejlepší kafe?

U této otázky se musím smát. Vím, že je to narážka na název, který jsem cestopisu dal, proto bych raději nechal čtenáře, aby si to tam našli. Můžu pouze prozradit, že pro mě je nejlepší takzvanýturek.

Je něco, co vás při vaší poslední cestě překvapilo? Ať už mile či nemile. 

V každém případě mě překvapila příroda samotná. Viděli jsme tolik krásy, co ani nejde slovy popsat. Je obrovská škoda, že tu nádheru neumí zachytit žádný foťák ani sebelepší kamera. To prostě člověk musí vidět, cítit a zažít. Projeli jsme 10 zemí, do kterých počítám i Slovensko, a každá země má něco výjimečného a nádherného a my viděli pouhý zlomek toho, co každá země nabízí.

Musím ještě říct, že tady doma máme hodně zkreslené představy třeba o Albánii, ale také o Rumunsku a Ukrajině. Hodně lidí, kteří tam nebyli, říkají, že by tam z nějakého důvodu nejeli, ale když se tam nakonec dostanou, nevycházejí z úžasu, jak nádherné země to jsou a jací lidé v nich žijí.