Každý den není posvícení. Když píšu tyto řádky, začíná podzim. Po opravdu velmi vyvedeném létě teď vše tmavne, příroda usíná, dny se krátí, obloha šedne. A život? Ten není jednoduchý nikdy. A na mě jdou z mnoha důvodů chmury. Stejně jako někdy na každého.
Text: Tereza Dvořáková
Chtělo by to té začínající všudypřítomné i vnitřní depce utéct, říkám si. Do přírody? Prší. Do města? Prší. K moři? Není čas ani peníze. Do knih? Ano!
Protože knihy jsou dlouhověký lék
Už ve starém Egyptě považovali knihy za mocný lék. Král Ramesse II. měl místnost plnou knih, kde bylo nad vchodem napsáno: „Dům pro uzdravení duše“. Ve dvacátém století se biblioterapie dokonce stala vědeckým oborem a dnes jde o regulérní psychoterapeutickou metodu využívající léčebné a podpůrné účinky četby.
Knižní terapii můžeme dělit podle žánru literatury (a také podle Wikipedie) například na:
- hagioterapii – léčba prostřednictvím náboženských textů
- imagoterapii – využívá vcítění se do postojů hlavního hrdiny
- poetoterapii (také poezioterapie) – terapie prostřednictvím poezie
- pohádkoterapii – léčba skrze dětskou literaturu
To je k teorii vše. Zbytek si můžeš vygooglit. A pokud budeš chtít k biblioterapii přistupovat jako k té skutečné psychoterapeutické metodě, obrať se na odborníka.
Já totiž nejsem psycholog, terapeut, psychiatr, whatever. Jsem holka, která ráda čte. A tak si dopřávám takovou svoji hodně osobní podobu biblioterapie. Což znamená, že čtu to, co zrovna moje duše potřebuje. A hlavně – že vnímám, co čtu. Jak?
Nastavuji si papírové zrcadlo
Knihy jsou ještě věrnějším přítelem člověka než pes. Mě by ten můj klidně vyměnil za flákotu masa, ale knihy naštěstí nemají čumák. Jsou tu jen pro mě, holky moje.
A jelikož občas bojuji s psychickými problémy, naučila jsem vnímat čtení trochu jinak, hlouběji. Je to podobné, jako když své tělo posloucháme při výběru stravy, aby nám bylo dobře. Já takto poslouchám své nitro při výběru knih.
Podvědomě to tak dělá asi většina z nás: „Mám těžké období, potřebuji si přečíst něco optimistického.” „Nevím, kam dál, chtělo by to motivační literaturu.” „Mám chuť na nějakou pořádnou depku, ani nevím proč…“ Zkrátka někdy vycítíme, co zrovna potřebujeme číst, a vybíráme si podle aktuální nálady.
To zajímavé ale nastává tehdy, když výběr literatury i celý proces čtení začneme skutečně vnímat jako takovou malou osobní terapii. Když vědomě posloucháme, co potřebujeme číst, a z vybrané knihy si pak bereme co nejvíce:
- vnímáme, jaké v nás vyvolává pocity
- hledáme, jaké moudré myšlenky si z knihy můžeme odnést
- vciťujeme se do role hlavní postavy a přemýšlíme, jak bychom se chovali my
- nastavujeme si ji jako papírové zrcadlo ke svému životu
- přemýšlíme nad radami v motivační literatuře
- nebo se třeba jen uklidňujeme nad její krásou v případě poezie
Čtení mám teď ještě raději
Od té doby, co k četbě přistupuji tímto způsobem, užívám si ji mnohem víc než dříve. Už nejedu na co nejvyšší počet přečtených knih za rok nebo podobné počty. Ani nemám ambice přečíst celou současnou českou literaturu nebo všechny knihy od určitého nakladatelství.
Zaměřuji se na to, co mi může v danou chvíli kniha dát, a pak se naplno ponořím do čtení a zároveň poznávání sebe samé.
Věřím totiž, že knihy, a v mém případě také psaní, jsou lékem pro duši.
Tereza Dvořáková je copywriterka a blogerka. Její knižní tipy a spoustu dalšího zajímavého obsahu najdeš u ní na Instagramu.
