Text: Tereza Beránková
„Napiš knihu! Protože tohle prostě nevymyslíš!“ Tak tahle věta se na mém seznamu dobře míněných, leč totálně otravných hlášek mých přátel zhruba na třetí pozici. Hned za „Kdy bude svatba?“ (vyřešeno, vdala jsem se vloni a kolikrát se nad přetékajícím košem s prádlem ptám sama sebe, jestli podlehnout společenskému nátlaku stálo za to) a „Kdy bude druhé dítě?“ (až vyperu všechno to prádlo, zabrblám si v duchu, „až naprší a uschne“).
Jako jo, je pěkný, když si lidi myslí, že máte talent. Jenže hodit do sebe pár panáků, založit blog s provokativním názvem a sem tam na něj upíchnout článek, kterým pak pobavím půl hospody, není úplně to samý, jako sednout a sepsat knihu. Nevím, proč si lidi myslí, že hodně „lajků“ u facebookových statusů nutně znamená i dobrý prodej myšlenek o cirka několika stech stránkách.
Upřímně – už jsem přečetla tolik braků, že vyrábět světu další podpálku do krbu mě děsí. A stejně tak jsem přečetla tolik dechberoucích knih, u kterých jsem se modlila, aby nikdy neskončily. U nich mám pak neutuchající pocit, že sama bych nestačila ani na sepsání slabikáře.
Jenže o tom to asi celé vůbec není. On zřejmě nebude problém zaplatit si letní školu tvůrčího psaní. Nebo začít psát jen tak do šuplíku. Nebo začít psát jako Viewegh, jehož každá kniha startuje tím, že hlavní postava píše knihu… Ono asi není ani tak důležité shromáždit všechny podklady a v hlavě si perfektně vykreslit dějovou linku i vedlejší postavy, ale prostě… začít.
Je jedno, jestli jste literáti od přírody. Je úplně fuk, že si myslíte, že na to nemáte. Protože věřte mi, každý na to má. Když můžeme všichni psát na sociální sítě, zakládat si blogy a tweetovat, proč bychom nemohli napsat knihu? A nezáleží na tom, jestli nakonec vyjde v tisku nebo ne!
Protože když se nad tím zamyslíte, tak kolem sebe má každý z nás čtenáře, kteří si vaše dílo rádi přečtou. Děti, přátele, druhou polovičku… nebo sebe. Nezapomeňte, jednou i vy budete staří a není nad to číst po velmi, velmi dlouhé době sám sebe. Protože teprve tehdy nečtete jen příběh, ale i své myšlenky. Je to jako dívat se na seriál, který znáte nazpaměť, ale najednou ho vidíte i s bonusy! Mezi řádky poznáváte své minulé já. Přesně mezi těmi řádky, kterým nikdo jiný kromě vás neporozumí. Protože právě vy jste ten impuls mezi prsty a klávesnicí. Tak už se nebojte. A pište!
