Jak jsem se stala blogerkou?

5. 9. 2018 — Čtení na 4 min

Je tomu už více než dva roky, kdy jsem si se svou kamarádkou sedla k počítači a řekla jí, že si chci založit blog „Penny and books“. Za tu dobu se toho stalo opravdu hodně a je až k nevíře, kam se obyčejný člověk může za pouhé dva roky posunout. Čím dál častěji se mě lidé na sociálních sítích ptají, jak se takovým blogerem stát nebo jak je možné se prosadit, když se knižní komunita neustále rozrůstá? Nebudu lhát, úplně snadno a bez práce to nejde, ale rozhodně to není nemožné!

Na začátku je třeba, aby každý měl nějaký svůj cíl, důvod, proč to chce dělat. Mým impulsem byla práce v pražském knihkupectví a brigáda na Světě knihy. Bylo tam tolik lidí, redaktorů a blogerů, kteří mě hrozně inspirovali. Viděla jsem, že to, co dělají, má skutečně smysl, že na jejich názor lidé skutečně dají. Chtěla jsem ten pocit taky zažít. Bez svého cíle nemůže žádný bloger začít.

Možná se teď zdá, že ve chvíli, kdy má člověk cíl, má to nejtěžší za sebou. Omyl. Ta práce teprve přijde. Já sama se potom musela rozhodnout, jak svůj blog pojmenuju, jak chci, aby vypadal a co chci, aby na něm bylo za materiál. V dnešní době je naprosto nezbytné, abyste byli originální. Dnes a denně vidím profily a blogy, které jsou si podobné a ztrácí na svém kouzlu. Já chtěla něco jednoduchého, proto taky na svém blogu nemám na hlavní stránce žádné fotky, jen knihy.

Jméno blogu pro mě na rozdíl od pár mých přátel nebyl žádný problém. Na střední škole jsem měla učitele, který byl rodilý Švéd, ale uměl hrozně moc jazyků. Byla to jedna z nejvíc inspirativních osob, které jsem za svůj život zatím potkala. No a jelikož byl tento učitel i mým velkým kamarádem, tak mi vymyslel přezdívku do hodin anglické konverzace, ti bystří už tuší, že to byla právě Penny. Když jsem si tedy blog zakládala, tak mě název „Penny and books“ napadl prakticky okamžitě, chtěla jsem na svého milovaného učitele tímto způsobem zavzpomínat.

Je běžné, že každý nováček má ze začátku strach psát. Já měla pocit, že v každém mém výtvoru jsou desítky gramatických chyb. Po měsíci jsem si ale zvykla věřit sama v sebe a stanovila si rozsah a typy článků. Od té doby už dodržuji svůj styl a jsem s ním spokojená.

Ale dost už o blogu jako takovém. To nejpodstatnější je, co mi tohle všechno dalo – kromě pocitu, že lidé mé články čtou a dají na má doporučení. To, za co jsem tomuto koníčku nejvíce vděčná je knižní komunita, ve které se díky tomu pohybuji. Určitě se na tom hodně podílí fakt, že studuji v Praze a tam je právě těchto knižních akcí značně více, ale i tak, lidé, které jsem za ty dva roky potkala (a že nejsou jen z Prahy) jsou mí velcí přátelé.

Spousta lidí má za to, že pokud se nepohybuje v Praze, tak se nikdy nemůže do té „pravé“ knižní komunity dostat. Já sama jsem se letos v létě přesvědčila o opaku. Napsala jsem na sociální sítě zprávu s výzvou, že kdo by měl čas a zájem, tak se můžeme sejít v Olomouci. A ono to opravdu vyšlo! Nesešlo se nás 30 jako třeba v Praze, ale i tak jsem strávila odpoledne s lidmi, kteří milují čtení stejně jako já, a máme si proto vždy o čem povídat. Tím se snažím říct, že i když je někdo na druhém konci republiky, tak se stačí jen koukat a během pár týdnů se může kdokoli zapojit do světaknih.

Závěrem bych jen řekla, že nebudu nikdy litovat, že jsem se do knižního blogování pustila nebo že jsem více aktivní na sociálních sítích. Jako všechno na světe má i tohlesvá negativa, ale u mě rozhodně převyšují pozitiva. Jsem ráda, že jsem sebrala odvahu a začala.

Karolína Skácelová
www.instagram.com/penny_and_books/
http://penny-and-books.blog.cz

Pokud byste se rádi stali spisovateli, klikněte na Chci vydat knihu.