Jmenuji se Thea Sedmidubská. Je mi 19 let a již více než polovinu svého života se věnuji psaní. Nejradši píšu poezii, ale z mnoha důvodů jsem před nějakou dobou zkusila žánr jménem slam poetry.
Slam poetry je, pro ty nepolíbené, performativní žánr autorské poezie, jehož formu ohraničují pouze tři pravidla: žádné rekvizity, žádné kostýmy, autorský text. Tato poměrně úzká pravidla činí ze slamu velice různorodou a bohatou oblast kultury. Slamové exhibice probíhají nejčastěji v barech, hospodách, klubech nebo divadlech. Zkrátka téměř všude, kde se konstruktivně pije a žvatlá s přáteli.
Slam je vlastně taková populárně-naučná forma žvatlání
Ani to ale nemusí být pravidlem – vystupující nemusí nutně poučovat ani přicházet s jasným konceptem či pointou. Co je ale klíčové – slam poetry je kompetitivní žánr, jehož podstatnou součástí je logicky – soutěž. Performeři se střídají na jevišti a publikum jejich výkony boduje, přičemž na základě bodového ohodnocení má pak každý večer svého vítěze. Celá tahle věc zní v souvislosti s poezií trochu nepatřičně až hloupě, nicméně to tak je a bodování má ve slamu své místo. Funguje totiž jako prostředek k zapojení publika, což publikum vyžaduje. Kdo by nebyl nadšený, že může svoje názory, ať už jsou jakékoli, házet přímo na vystupujícího, a ještě je to součástí hry!
Slam svůj kompetitivní charakter předvádí až do té míry, že vytvořil mistrovství (České republiky, Evropy, světa). Zajímavé na mistrovstvích je, že ani tam do hry nevstupují kvalifikovaní porotci, ale o statusu „mistr světa ve slam poetry“ rozhodnou opět pouze diváci – obyčejní lidé s láskou pro žvatlání. Jak by ale mohli do hry vstoupit odborníci, když celý žánr stojí právě na konceptu „hlasu lidu“, který má nad vystupujícím absolutní moc, ať už je inteligentní, nebo úplně debilní. Je to zkrátka lidově intelektuální disciplína plná bizáru, a proto ji máme rádi.
Proč zrovna tohle – Nu, bylo mi šestnáct
Jak jsem se ke slamu dostala? Na to se mě lidé často ptají a já si to upřímně už moc nepamatuju. Bylo mi 16 a měla jsem kompletně všechno u zadku, včetně slamu. Myslím, že jsem zhlédla nějaká videa na YouTube a rozuměla tomu spíše jako rýmované stand-up comedy než jako volné disciplíně. To je dané vysokou úspěšností vtipných textů, které pak organizátoři akcí šoupají na YouTube. K tomu se ovšem ještě vrátím, jelikož zrovna tento fragment slamu mě vyloženě vytáčí.
Nicméně jsem se po brouzdání internetem rozhodla žánr sama zkusit. Přihlásila se na cross slam (akci pro začátečníky) a předvedla svůj um. Tehdy jsem exhibici nevyhrála, ale všiml si mě jeden z nejpřednějších performerů české scény, Anatol Svahilec, který mě poté začal zvát na další a další exhibice. Šlo to ráz naráz a pokračuje dodnes. Upřímně mám pocit, že jsem ke slamu přišla jako slepý k houslím, a doposud nevím, zda je tam mé místo. Tenhle pocit nepatřičnosti mě doprovází celé tři roky exhibic, ale už mě přestal štvát. Nikdo není „ten pravý“. Slam může dělat kdokoli, kdo má potřebu cokoli říct. Nahlas.
Thea Sedmidubská při slamovém vystoupení. Zdroj: archiv autorky
Slamer vs. publikum
S pocitem neadekvátnosti bezpochyby souvisí právě ona humorná složka žánru, kterou publikum často vyžaduje. Slam býval a stále je svobodnou disciplínou, člověk může na jeviště přijít, půl hodiny štěkat, a je to slam. Pokud si dílo obhájíte, možná budete dokonce i úspěšní. Problém spočívá v tom, že diváci svými body často upřednostňují komické texty před vážnými, a tím demotivují slamery, kteří drnkají spíše na poetickou strunu. Tím se tento svobodný prostor sám škrtí a hloupě omezuje. Ale – měl by performer vůbec hledět na body? Je to důležité?
Nemyslím si. Pokud se performeři začnou zcela přizpůsobovat publiku, ze slamu se definitivně stane rýmovaný stand-up a ztratí své hybridní postavení v kultuře. Slamer se nemůže podřídit divákovi, je potřeba diváka vychovávat a naučit ho naslouchat vážným textům. Právě ona různorodost vystupujících dává slamu potřebnou zábavnost a plnost, je tedy důležité občas schytat špatné body ve jménu kultivace žánru. Vidět slam poetry jako organismus, ne jako svůj vlastní zdroj dopamin shotů prostřednictvím bodů. Prozíravý člověk na body občas kašle, protože ví, že se jedná o pouhou atrakci pro diváka, o doplněk exhibice, jejímž cílem není pouze hodnotit, ale zkrátka poskytnout zážitek. Srdcervoucí, komický, absurdní, dojemný, trapný, jakýkoli…
Jít za hranici příjemnosti
Já osobně píšu texty na pomezí komedie a tragédie. Baví mě tyhle dva protipóly snoubit. Vždycky pro mě bylo jednodušší psát vážné texty. Neměla jsem problém diváka dojmout, ale rozesmát ho. Celé dva roky jsem se zaměřovala výhradně na vážné věci, ale něco tomu chybělo. Slam mě moc nebavil a věděla jsem, že pořád nemám tu „esenci“ vlastního projevu, ani to „něco“, co chci skutečně říct. Pořád jsem si připadala – jak kvůli ne úplně dobrým bodům, tak kvůli monotónnosti vlastních výstupů – trochu hloupě. To, když za vámi po exhibici přijde několik lidí, jen aby vám oznámili, že byli dojatí a zasažení, je ovšem super. Byl to jeden z několika motorů, které mě nutily pokračovat. Nakonec jsem se na to ale nevykašlala hlavně proto, že jsem přestala hrotit body a rozhodla se vystoupit ze své komfortní zóny vážnosti.
Nebavilo mě, že ode mě lidé již něco očekávali: řev, expresi, patos, další blbosti. Chtěla jsem samu sebe překročit a jít na to z opačné strany. Moje touha zkusit humor byla velká, a tak se mi podařilo napsat pár tragikomických textů, které stály na pomezí. Světe div se, od doby, co jsem vystoupila ze své komfortní zóny, mě slam začal bavit víc. A myslím, že v tom je mimo jiné i klíč ke kvalitě vystupujícího.
Slam v Česku
V České republice se za poslední dobu žánr neuvěřitelně rozrostl a nyní ho dělá mnohem více lidí než před pár lety. Scéna přetéká a neustále plodí značné množství mladých i starých talentů. U některých ostřílených a známých legend je ovšem vidět, že jsou tematicky i projevově vyčerpány. Jedna věc je přijít s něčím novým, se svou vlastní esencí. Druhá věc ale pak je někam se posouvat a nezabřednout v nudném stereotypu vlastního uměleckého stínu. Mně se to například stalo s prvkem řevu. Téměř každý ode mě očekává v rámci performance řev, protože první dva roky vystupování jsem s ním hodně pracovala. Nyní mi to přijde hloupé a pokračovat v tom nechci, ale podvědomě pořád křičím. Pěkně mě to štve a snažím se o určité odblokování tohoto hlubokého zvyku. Performer musí (podle mého názoru) pořád překračovat pole známosti. Jinak uvízne.
Thea Sedmidubská při slamovém vystoupení. Zdroj: archiv autorky
Šokování, prohrávání a jiné lahůdky vystupujících
Zmínila jsem spousty věcí, které mě na slamu štvou, a myslím, že je čas vysvětlit, proč ho pořád dělám. Prostě mě to přes všechna negativa baví. Být na pódiu a okamžitě cítit emocionální reakce publika je strhující. Když vystupuju, dav se stává takovou organickou hmotou, která neustále mění hlas, výraz a reaguje na můj projev. Občas se diváci smějí na místech, kde bych to očekávala, občas tam, kde vůbec pokus o vtip nebyl, a pokaždé je to jiné. Nikdy nevím, jak budou diváci na můj text reagovat. Respektive – většinou tuším a píšu slam s určitým záměrem (rozesmát nebo rozplakat), ale konkrétní bodové ohodnocení nedokážu nikdy predikovat.
Úspěch jednotlivých textů se také odvíjí od místa, kde exhibici provádíme. Jiné vtipy projdou v Praze, jiné v Hranicích na Moravě. Je proto těžké vytvořit text, který pochopí co nejširší část publika napříč celou republikou a zároveň se vyhnout úplné debilitě textu. To se podařilo například Anatolovi. Anatol Svahilec, asi nejúspěšnější slamer v Čechách vůbec, vytvořil inteligentní humor, který zároveň pochopí skoro kdokoli z jakékoli části Česka. Neuvěřitelné. Jako by vytvořil vlastní jazyk, jehož kódy jsou pro všechny pochopitelné a většině i blízké. Možná je to banalitou témat, která si vybírá, možná drnkáním na národní historii namísto na intimní struny vlastního soukromého života… Bůh ví. Jisté je, že mu to prochází a je to krásné.
Slam mám ráda také proto, že člověka naučí nejen vyhrávat, ale hlavně prohrávat. Jak jsem již mluvila o bodech – občas je těžké přijmout zlé ohodnocení od anonymního diváka, který může navíc být úplně debilní. To je ovšem úděl performera a on se s ním musí vypořádat. Slam mě naučil pokoře, kterou jsem do té doby nezakusila. Je těžké uchovat si hrdost, nepřizpůsobovat se publiku moc a zároveň cítit lásku ke všem divákům už proto, že dali peníze za to, aby vás slyšeli žvatlat.
Proč by měl vůbec člověk navštívit slamovou exhibici?
Proč nejít radši do kina? Dle mého názoru právě proto, že taková exhibice nabízí mnoho různorodých emocí a překvapujících zvratů, které si může divák vychutnat. Pokud organizátor sestaví dobrou soupisku, bude exhibice obsahovat vtipné textaře, patetické poetiky, divadelníky a zkrátka co nejvíc druhů vystupujících. Ideální exhibice je takový ovocno-zeleninový salát s kuřecím masem. Navíc diváka do atmosféry večera vtáhnou právě ony body, které k tomu slouží, a on pak celou akci prožije intenzivněji. Slamové exhibice jsou zkrátka napínavé. Slovy Tima Postovita je to způsob, jak vrátit poezii tam, kam patří, na stadiony. Akorát se musíme postarat o to, aby se ze slamu nadobro nestal pouze rýmovaný stand-up a té poezie v něm zbylo dostatek.
Slam dělá tolik lidí, kolik existuje typů slamu
Zkrátka je to kulturní plocha, která sdružuje úplně všechny, kteří chtějí něco říct. Je překvapivé, jak málo rivalitní skupina je, když vezmeme v potaz soutěžní formát slamu. Možná právě proto, že slameři bojují na jevišti, nemají poté žádnou potřebu spolu soupeřit v životě. Potkala jsem v této branži lidi, kteří jsou doteď mými dobrými přáteli, a myslím, že slamová komunita je plná výborných šílenců, kteří se jakožto zpestření života opravdu hodí.
Pro ty, kteří by slam rádi zkusili, je důležité říct, že komunita je zcela otevřená, stačí zkusit cross slam (akce pro začátečníky) a někoho zaujmout. Existují také open mic akce, které slouží právě jako odrazová plocha pro nováčky. Nemyslím si, že je těžké zaujmout.
Člověk musí mít talent na práci s jazykem a dostatek odvahy své dílo prezentovat.
Nejdůležitější je objevit na jevišti sám sebe, vlastní jazyk, projev a nepouštět to. Skoro každý performer ovšem zpočátku spíše kopíruje ostatní a svůj styl nachází až později, a je to tak v pořádku. Pokud jste připraveni mluvit a objíždět celou republiku na koni Českých drah, pojďte k nám.
Maskulinita a nízké zastoupení žen
Často bývám uváděna moderátory jako jediná žena večera, jediná a nejmladší finalistka MČR v roce 2019 a podobně. Maskulinita disciplíny a kompetitivnost ženy odráží. Je to obrovská škoda a ostuda zároveň. Pokud něco kazí slamu obrázek, je to právě nízké zastoupení žen. Na stranu druhou – v mnoha uměleckých odvětvích převažuje mužské pohlaví. Kvůli tomuto nedostatku jsou poté pořádány akce jako femislamy, kde vystupují pouze ženy. Těším se, až jednoho dne mistrovství vyhraje nějaká žena, protože to se od počátku slamu v Čechách ještě nepodařilo a myslím, že je to opravdu hloupé. Aby ale ženy mohly být úspěšnější, musí se žánr trochu kultivovat a adaptovat na emocionálnější a poetičtější náladu textů, protože ta je pro ženy typická. Budeme-li zobecňovat. Víc žen do slamu a SLAMU ZDAR!
