Novinářka a spisovatelka Dana Emingerová se prosazuje jako úspěšná lektorka tvůrčího psaní. Je žákyní Arnošta Lustiga a za posledních pět let prošlo jejími kurzy přes pět set lidí. Jejich tvorbu prezentuje web www.psani-podle-lustiga.cz, na kterém přibývá každý měsíc až šedesát nových příspěvků.
Dano, lze shrnout, jak dobře psát, do několika rad?
Do čtyř slov: Psaní nesmí být nuda. Vždyť kolik popsaných stránek hodíme sami rovnou do koše, když nezaujmou naši pozornost? A kolik zbytečně vynaložené práce a peněz se za nimi skrývá?
Věnujete se kurzům tvůrčího psaní. Jak to celé vzniklo?
Potkala jsem spisovatele Arnošta Lustiga. Díky němu jsem se za pár měsíců dozvěděla o životě, o člověku i o psaní víc než během studia na univerzitě či za dobu celé profesionální praxe. Na kurzech tvůrčího psaní nám vyprávěl, jak psali nejlepší autoři světa, a do toho míchal příhody z koncentráků. Jeho semináře byly neuvěřitelnou směsicí životních mouder zmixovaných se smrští vtipů, od nichž se spisovatel bez mrknutí oka vracel zpět ke stavbě příběhů a antickým filozofům, na nichž stojí základy evropské literatury.
V kurzech Psaní podle Lustiga používáte speciální metodu výuky...
Považuji si za čest, že jsem Lustigovou žákyní a mohu to, co mě naučil, předávat dál. V debatách nad literaturou a nad texty studentů se učíme základní zákonitosti psaní i to, že pravidla – když je znáte – lze porušovat.
Tušíme, že kurzy tvůrčího psaní jsou pro všechny. Ale skutečně může přijít kdokoliv a uspěje?
Lidé si neuvědomují, že psaní je řemeslo jako každé jiné. Má své zákony a autor si je musí objevit, musí je znát. Musí se naučit, jak oživit postavy, jak plánovat alternativy, jak rozpoznat sentiment a citovost. Zabere to sice trochu času a cvičení, ale na druhé straně, slušně psát může téměř kdokoliv. Je to jako s řízením auta. Autoškolu také uděláme skoro všichni. Jen těm největším talentům jde učení rychleji a posunují se kupředu snáze než většina.
Jak tedy vypadá výuka? Co všechno se účastník dozví a naučí?
Teorie je jedna věc, ale nejdůležitější je zkusit si psaní v praxi a především získat zpětnou vazbu. Abychom věděli, co nám jde nebo nejde. Celé tajemství spočívá v psaní, čtení, poslouchání, hodnocení a upravování textů. Přes zajímavé příběhy z každodenního života si ukazujeme, jak zaujmout, kdy, proč a jak text funguje či nefunguje. Po několika lekcích účastníci kurzů zvládnou napsat téměř cokoliv a mohou pokračovat dál podle toho, jestli chtějí vymýšlet povídky či připravovat prezentace pro svou firmu… Tato unikátní metoda totiž nezabírá jen na budoucí literáty, ale baví všechny, kdo se chtějí naučit jasně, stručně a zajímavě vyjadřovat.
Jaké jsou podle vás stěžejní zásady dobrého psaní?
Ty zakotvil už Aristoteles tři sta let před naším letopočtem ve své Poetice. Jedním z hlavních je to, že „literární pravda musí být pravdivější než pravda“. To znamená, že čtenář musí vašemu příběhu věřit. Když má pochyby a vy argumentujete: „Ale mé tetičce se to stalo“, tak máte smůlu. Navíc popsat jen realitu bývá nuda. Spisovatel potřebuje výrazný příběh. A tak je pro psaní lepší, když se to nikomu nestalo, ale čtenář o příběhu nepochybuje. A to je rozdíl mezi literaturou a životem, literaturou a dějepisem. Historikové potřebují ke všem svým tvrzením dodat důkazy z důvěryhodných pramenů, zatímco literatura je citovou pamětí lidstva zachycující všechno pomíjivé i trvalé. Jak říkal Lustig: „Za posledních pět tisíc let je literatura nejspolehlivějším svědectvím o člověku. Přežívá déle, než dávné civilizace, po kterých zbyly pouště, prach a kamení.“
Co se z Arnošta Lustiga do vás tak vtisklo, že jste se rozhodla posílat to dál ve svých kurzech tvůrčího psaní?
Největší spisovatelské tajemství, které od něj mám, vůbec jako tajemství nevypadá. A přece je naprosto zásadní. Základem úspěchu těch nejlepších světových autorů je, že čtou. Čtou pořád. A víte proč? Aby mohli opisovat od svých předchůdců. A zároveň čtou, aby od nich neopisovali, což je jen zdánlivý protimluv. Ale jen ten, kdo přinese světu něco úplně nového, je opravdový spisovatel. A tím se nemůže stát barbar, který nečte a neví, co už bylo napsáno před ním. Prostě – kdo chce dobře psát, musí se vzdělávat, aby neobjevoval literární kolo. Učím psaní jako vědu o objevování člověka. Nejlepší spisovatelé totiž dokážou postihnout typ člověka své doby. Proto je třeba Kafka ve světě tak oslavovaný. Ve svých románech třeba odhadl, co přijde – že instituce, které si člověk vytvořil, aby ho chránily, se nakonec obrátí proti němu.
Pomáháte autorům i s vydáním knihy?
Pomáhám svým žákům pochopit, jak to funguje, a někteří už skutečně mají vlastní knihy. Zveme si do kurzů zástupce nakladatelství, kteří poskytují cenné rady. Každé nakladatelství je totiž jiné, zaměřené jen na určitou výseč literatury. Proto je třeba dobře zvažovat, kam autor své dílo pošle. A hlavně se nesmí nechat odradit prvním odmítnutím… Jinak společně jsme si vydali na kurzech vlastním nákladem pět knížek. Před čtyřmi lety vánoční sbírku povídek Svět v kapce rosy, pak Novodobé pověsti o horském duchovi Králického Sněžníku, učebnici psaní s názvem Bankéři na literárním skřipci a vloni povídky na téma Doba obalová. Teď chystáme dotisk a sbírku moderních bajek Ezop by se smál, kterou ilustrovali mí studenti na Fakultě designu a umění v Plzni.
Pracujete v české edici legendárního časopisu National Geographic. Jak vše skloubíte s učením?
National Geographic je práce snů. Člověk se pořád učí něco nového, cestuje. Píšu hlavně rozhovory a mám na starosti speciální vydání National Geographic Traveler. Zároveň vedu semináře Psaní podle National Geographic pro naše čtenáře a autory cestovatelských blogů.
Jakou nejzajímavější zemi jste navštívila?
Naposledy Aljašku. Psala jsem o kodiacích na ostrově Kodiak, kam novináře pozvala Škodovka, abychom poznali největší medvědy na světě, podle kterých se jmenuje český Kodiaq. Viděla jsem tyhle obrovské šelmy v přírodě z pár metrů a pochopila naprosto neuvěřitelné věci: lidé na Kodiaku dokážou žít s medvědy v téměř dokonalém souladu, takže i jinde na světě bychom si z nich mohli brát příklad.
Jaký je podle vás rozdíl v novinařině a psaní fiktivních příběhů?
Žurnalistika informuje rychle, aby události byly aktuální, ale zůstává na povrchu. Literatura se podobá studni, která čerpá vodu z hlubin. Proto mnoho dobrých reportérů jednou přestoupí od novinařiny k psaní knih, neboť literatura umožňuje témata pojmout hlouběji a důkladněji, dává autorovi mnohem větší prostor a svobodu. Tak se stal spisovatelem třeba Ernest Hemingway. Literatura dává člověku obrovské možnosti, jak poukázat na nějaký společenský problém, aniž by autor musel dodat jasné důkazy. Navíc v dnešní době jsou novináři tlačeni k tomu, aby psali povrchně. Systém fungování novin je založen na zisku vlastníka. Proto musejí redakce pracovat co nejefektivněji a hlavně vydělávat.
Ale na druhou stranu, spisovatel si v Čechách vesměs moc nevydělá.
„Spisovatel je jako malý bůžek. Nedostane za to moc peněz, ale tvoří z ničeho něco a to je úžasný pocit,“ říkával Arnošt Lustig. „Napíšeme tragédii, že půl světa brečí, a my z toho máme takovou radost, že se jdeme opít do hospody. Psaní je senzace. Je to vznešené, dobré a dává to životu smysl. Spisovatel vymýšlí příběhy, ve kterých pátrá po ušlechtilosti a dobru. Když se mu to povede, čtenář je pak ušlechtilejší, lepší.“
Pokud byste se rádi stali spisovateli, klikněte na Chci vydat knihu.
