Českobudějovická učitelka Helena Kratochvílová vydává u Pointy svou druhou knihu, tentokrát s názvem Jedna musí z kola ven. Opět při psaní využila zkušeností nejen ze svého třicetiletého manželství a následného rozvodu. Helenu můžete podpořit koupí její knihy na našem e-shopu.
Letos v březnu tomu bylo sedm let od chvíle, kdy mě chování mého – nyní už bývalého – manžela přivedlo až do soudní síně, v níž mé manželství po třiceti letech skončilo. Bylo s tím spojeno hodně nepříjemností a starostí, které bych nikomu, zvlášť nikomu v mých letech, tedy v letech po padesátce, nepřála. Abych udržela byt, musela jsem se zadlužit a často jsem podléhala beznaději. V noci jsem nemohla spát a propadala se do depresí.
Za to, že jsem se přes to všechno dokázala nějak přenést, děkuji všem, kteří mi v tom neveselém období pomohli. Především mému synovi. Díky němu nelituji třiceti let prožitých v – jak jsem zjistila dříve, než on odložil dudlík – neperspektivním manželství. Je člověkem, na němž mi záleží nejvíc, a kdyby mi bylo znovu jedenadvacet let a já stála jako nevěsta vedle svého bývalého manžela, řekla bych opět ano, aby se mohl narodit.
Dnes už má svou vlastní rodinu a já jsem osudu vděčná za to, že je spokojený a život jde dál tak, jak to má být.
Dále patří dík mým mile střeleným pubertálním žákům, jejichž elán a bezbřehá fantazie nedovolují učiteli ztrácet náladu, udržují ho ve střehu, hladce ho postaví na lyže, i když se bojí vleku, a přimějí ho kromě třídní knihy přinést do třídy i třeba vlastní morče a zahájit tak chov.
Pak také děkuji svým kolegyním, díky nimž jsem se necítila nikdy sama. Byly světlem v šedivých dnech. Také leccos prožily a mnohé se mi neváhaly svěřit, abych pochopila, že v tom nejsem sama a že když to zvládly jiné, já to zvládnu taky.
No a také sousedům, kteří mi pomohli s úpravou zpustošeného bytu a vždycky s nimi bylo možné si příjemně pohovořit – vážím si toho, protože žiji na sídlišti, kde na ulicích sice potkáváte stovky lidí, ale často není ani koho pozdravit.
Nu, a také nemohu nepoděkovat vám, milí turisté, kteří jste v létě po prohlídce hradu Rožmberka zatleskali nejstarší místní průvodkyni. Vězte, že pokud se vám ukloním, tak s upřímnou pokorou a vděkem v srdci.
Dnes už dokážu poděkovat i těm, co mě v tom zlém roce zklamali, nedodrželi dané slovo a vědomě mi uškodili tím, že se báli říct pravdu… Často opakované úsloví, že co tě nezabije, to tě posílí, má pravdu. Lehčeji se člověk zvedne, když mu někdo podá pomocnou ruku, ale když se podrazu postaví sám a obstojí, je si víc vědom svojí hodnoty.
A zvláštní poděkování nakonec: V době pro mě opravdu nelehké jsem napsala svou první knihu s překvapilo mě, kolik žen potkal podobný osud, některé mě i osobně kontaktovaly a jejich slova byla darem darů. Moc mi pomohly a mají trvalé místo v mém srdci.
Takže všem a za všechno… dík…
Helena Kratochvílová
Pokud byste se taky rádi stali spisovateli, klikněte na Chci vydat knihu.
