Jaké je to být redaktorkou aneb Práce, o níž se mi nesnilo

7. 11. 2018 — Čtení na 4 min

Jsem ve věku, kdy je toho víc za mnou, než přede mnou, ale pořád se učím. A také už předávám to, co jsem se naučila od zkušenějších v oboru, který jsem si nevybrala, ale jako většina dobrých věcí mě prostě potkal. V dětství jsem toužila být malířkou a nikdy nemuset chodit do zaměstnání. To se mi jakž takž splnilo, na volné noze jsem vydržela dlouho, ale jen díky tomu, že jsem si přivydělávala úklidem, službami na lince důvěry a… psaním. Jednou jsem totiž přišla s ilustracemi do časopisu (tehdy se ještě chodilo s deskami pod paží), dozvěděla se, že odešla vedoucí psychoporadny, tak jsem se drze nabídla, vyfasovala i rubriku, kam čtenáři posílali své literární pokusy, výhybka cvakla a už to jelo.

Díky vám!

Ze slohů i z češtiny jsem sice měla jedničky, ale teprve na prahu čtyřicítky jsem se mimo jiné dozvěděla, jak se píše „výjimečný“ a že se neříká „víc jak“, ale „více než“. Že nelze text prošpikovat jen vztažnými větami (to jsou ty uváděné zájmenem „který“), začínat každý odstavec slovem „pokud“ a další nevídané věci. Třeba to, že vazby „jde o to“ a „jedná se o to“ jsou germanismy, na což si už v současnosti nikdo nehraje, nebo že titulek „Není vejce jako vejce“ je takové klišé, že slušný novinář se propadne hanbou (další klišé!) už ve chvíli, kdy ho napadne.

Musím si s vděčností vzpomenout na tři zásadní učitele – Petra Trojana z Ty & Já, s nímž byla neskutečná legrace, na tvrdou, ale účinnou školu Renaty Červenkové v Marianne a na Martinu Kotrbovou, s níž jsme prošly více tituly a je dodnes mým „přítelem na telefonu“, když si s češtinou nevím rady. Často docházíme k tomu, že to, co dříve bylo políčkem do tváře spisovné mateřštiny, je dnes v Pravidlech povolené. Děsím se chvíle, kdy bude možné spisovně říct třeba „dopis Věry“ místo „Věřin dopis“ či „dopis od Věry“, nebo „mějte dobrý den“!

Můj vděk patří i všem korektorkám. Díky jejich bezbřehé trpělivosti a zápalu pro věc jsem pronikla do tajů interpunkce a zjistila, že i o ni je možné velmi hlasitě a vědecky podloženě pohádat. Třeba o použití čárky před „nebo“, kdy lze situaci vyhodnotit jako výčet, nebo naopak spojení vylučovací (v prvním se nepíše, v druhém ano).

A nesmím zapomenout ani na úplně první sudičku ukazující u mé profesní kolébky tehdy zcela absurdní směr. Byl jí Jiří Tušl, redaktor rozhlasového Mikrofóra a Mikropoetického fóra, který vedl básnické pořady v pražském Špalíčku. Poslala jsem mu básničky a dozvěděla se, že mám cit pro jazyk a měla bych ho použít pro práci s prozaickými texty.

Spojení všech profesí

No vida a za dvacet let jsem seděla na editorské židli, s nulovým sebevědomím (žádný titul, žádná praxe) a hlubokou úctou četla články zavedených autorů a tu a tam upravila překlep. Text se mi pak od vrchní editorky vrátil s přípisem, že „autor ho asi psal v bezvědomí a editor při práci spal“, ale i s názornými příklady, co všechno je špatně.

Po 17 letech se už do textu sáhnout nebojím. Jsou autoři, jejichž díla zásah téměř nepotřebují, jiní sveřepě bojují o každou spojku, ale i lehkonozí borci s články připomínajícími stavební materiál poházený po parcele (někdy ovšem zjistíte, že navezli carrarský mramor a trámy z tropického dřeva – ti mě baví nejvíc).

Při práci uplatním všechny své profese. Jako prodavačka umím prodat nápad a jako uklízečka z textu vymetám nepořádek – třeba přemíru přivlastňovacích nebo špatně použitých zvratných zájmen či opakující se výrazy. Jako výtvarnice hlídám i estetickou podobu a léta strávená u sluchátka linky důvěry využívám k vnímání dopadu textu i k respektu autorova stylu. Prostě práce, o níž se mi opravdu ani nesnilo!

Jana Šulistová
redaktorka kniha Jedna musí z kola ven

Pokud byste se rádi stali spisovateli, klikněte na Chci vydat knihu.