Pravidelně, nárazově, v tichu, se zvukovou kulisou? S jasně danými charaktery postav, nebo s prvotní zápletkou, od které se teprve všechno odvíjí? Zajímalo nás, jak vypadá spisovatelský proces úspěšných tuzemských autorek. Tak jsme se jich zeptali.
Petra Dvořáková
Spisovatelka a scenáristka. V roce 2007 dostala Magnesii Literu za publicistiku za knihu rozhovorů Proměněné sny. Jejím románovým debutem byl autobiografický Já jsem hlad o boji s anorexií. Napsala také několik knih pro mládež a v posledních třech letech vydala vždy po jedné próze – po románech Dědina a Chirurg následovala letos psychologická novela Vrány.
Je psaní trvalou součástí vašeho denního rozvrhu, nebo píšete nárazově?
Ona je to kombinace obojího – nápady obvykle nosím dlouho v hlavě, nebo spíš v sešitě. Ale od nápadu k psaní bývá ještě dlouhá cesta promýšlení. Psát začínám až ve chvíli, kdy mám v hlavě „hotovo“. Potom píšu dost pravidelně, denně a mnoho hodin.
Když už se pustím do psaní, je to velmi disciplinované. Začínám obvykle ráno a píšu klidně celý den, podle toho, jak mi to jde. Mám v hlavě rámec, kolik toho denně napíšu. Ale to je jen takový mentální nástroj k udržení disciplíny, nikoli něco, čím potřebuji „ukvaltovat“ knihu, aby byla co nejdřív hotová. Když je rukopis dokončený, klidně ho nechám půl roku ležet a nic s ním nedělám.
Máte nějaký psací rituál nebo prostředí, které k psaní potřebujete?
Jediné, co potřebuju, je kafe, to je má psychická závislost. Obecně nějak nejsem závislá na věcech, na prostředí… Máme celkem malý byt a synové tam věčně třeba hráli onlinovky a šíleně u toho pořvávali nebo běžela televize, takže jsem se naučila pracovat bez ohledu na hluk kolem sebe.
Petra Dvořáková zprvu literární ambice neměla, jeden její text ale zaujal Martina Stöhra z nakladatelství Host. A už to jelo.
Foto: archiv nakladatelství
Existuje něco, bez čeho podle vás psát nejde? Nebo i jenom začít?
Podle mě nejde psát bez vytrvalosti, odhodlání a pokory. Pokud jedno z toho nemáte, patrně nic smyslupnýho nenapíšete.
Začínáte od zápletky, námětu, sdělení…? Nebo od postav a jejich vztahů?
Obvykle nejdřív vidím postavu a představuju si, jak ten konkrétní člověk třeba žije. Například si představím doktorku na obvodě, která má dva tři roky do důchodu. A začnu přemýšlet, jak to musí mít složitý v tom, že se teď musí naučit s elektronikou, protože potřebuje e-recepty a e-neschopenky. Tak si říkám, jak to asi ta ženská řeší.
A přibude mi k ní do ordinace mladá sestřička, která se počítače nebojí, a ta doktorku zachraňuje. Pak přijde ta zápletka – sestřička dlouhodobě onemocní. A pak už mi naskakuje dál sám příběh. Někdy vím, jak chci, aby to skončilo, ale teprve při psaní se mi vytváří ta cesta, po které ke svému konci doputuju.
Štve vás někdy něco na psaní?
Na psaní ani ne. Nechávám si tu svobodu, že na něm nejsem finančně závislá. Asi by mě štvalo, kdybych musela knihu psát kvůli penězům. Proto jsem ráda, že mám i svou původní profesi – jsem zdravotní sestra –, a ráda se k ní aspoň občas vracím.
Pavla Horáková
Spisovatelka, překladatelka, scenáristka, redaktorka. Překládá například knihy Kurta Vonneguta. První knihu, dětskou detektivku Tajemství Hrobaříků, vydala v roce 2010, měla pak ještě dvě pokračování. S Jiřím Kamenem připravila dvě historické knihy; se Zuzanou Dostálovou a Alenou Scheinostovou napsala román Johana. Loni získala Magnesii Literu za román Teorie podivnosti.
Je psaní trvalou součástí vašeho denního rozvrhu, nebo píšete nárazově?
Vedle psaní mám ještě další devatero řemesel, takže přestože bych ráda psala knihy na plný úvazek, přeskakuju od rozhlasových scénářů k překladům, psaní drobnějších textů na objednávku, moderování, natáčení… V hlavě mám trvale asi deset nápadů, ale potřebovala bych na ně realizační tým.
Když se mi podaří vyšetřit v rozvrhu nějaké okno, kdy můžu soustředěně a soustavně psát několik dní v kuse, pak mám takovou ideální hranici pět stran denně. Víc je bonus, míň není průšvih. Ale už se mi to tak dva roky nepovedlo. Trilogii Hrobaříků jsem psala po večerech, ostatní věci už i přes den.
Máte nějaký psací rituál nebo prostředí, které k psaní potřebujete?
Žádný rituál nemám. Píšu většinou doma, za stolem, na počítači. Není to čarování, je to práce.
Existuje něco, bez čeho podle vás psát nejde? Nebo i jenom začít?
Touha.
„Moje první knížka měla být jen drobné stylistické cvičení. Ale záhy se vynořila zápletka, postavy, pointa,“ říká Pavla Horáková.
Foto: Richard Klíčník
Začínáte od zápletky, námětu, sdělení…? Nebo od postav a jejich vztahů?
Spojuju obojí dohromady. Zhruba vím zápletku, a než začnu psát, ptám se sama sebe, jak dobře znám své postavy. Z jaké jsou rodiny, kolik mají sourozenců, jaké mají špatné vlastnosti, jaké znamení v horoskopu jsou. Vztahy se postupně vyvinou z podstaty těch charakterů.
Štve vás někdy něco na psaní?
Štve mě číst po sobě první verzi textu. To je čiré utrpení. Ale s každou další revizí je to lepší.
Zajímá tě, jak vydat knihu? Přečti si, jak to funguje na Pointě. Více zajímavostí o psaní najdeš v rubrice Průvodce autora. A těšit se můžeš na další návštěvu v literární kuchyni českých autorek: příště vyzpovídáme Alenu Mornštajnovou a Petru Soukupovou.
