Crowdfundingovou kampaň na Pointě si může založit vlastně téměř každý. Ne každý ji ale dokáže dotáhnout do zdárného konce. Rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem často předurčuje psychika autora. Jak si splnit svůj sen o vlastní knížce a nepřijít při tom o nervy? Jak nevyčerpat všechny síly hned zpočátku, odkud brát motivaci a jak si udržet pozitivní nadhled? O tom všem jsme si povídali s novopečenou spisovatelkou a dlouholetou fejetonistkou Jiřinou Tomaštíkovou, jejíž humorná sbírka Deník tygřice vyšla letos na Pointě.
Jaká jste měla očekávání před zahájením kampaně? A setkala se tato očekávání s realitou?
Po pravdě jsem žádná konkrétní očekávání neměla. S Pointou jsem do toho šla tak nějak naslepo. Ani jsem přesně netušila, jak to celé probíhá a jak funguje financování výrobních nákladů.
Věděla jsem jen jedno jediné – chci vydat knihu a jsem připravená se o výsledek porvat.
Vlastní finance jsem neměla, a tak mi velmi brzy došlo, že crowdfunding bude tou správnou – a vlastně i jedinou možnou – volbou.
Nakonec ale vlastně nijak nevadilo, že jsem toho o budoucím procesu moc nevěděla. Pointa člověku stejně všechno vysvětlí, takže autor se zorientuje opravdu rychle.
Jakým způsobem by si podle vás měli nastavit očekávání autoři, které jejich kampaň teprve čeká?
Nejdůležitější je naladit se na notu úspěchu. Jakmile už se člověk do kampaně jednou pustí, měl by do toho jít opravdu naplno a nedělat žádné kompromisy. Musí počítat s tím, že nic nepřijde zadarmo a že pro úspěch bude nutné vyburcovat se k maximálnímu úsilí.
Autor by měl taky počítat s tím, že v některých ohledech bude muset proniknout hlouběji pod povrch. Měl by se naučit víc o fungování Pointy, ale i o průběhu crowdfundingu a celkově vydávání knih. Vlastně to ani není tak složité, těžší je ovšem naučit se to snadno a srozumitelně vysvětlit ostatním – zejména pak své rodině, známým a všem dalším potenciálním přispěvatelům.
Nakonec to ale všechno stojí hlavně na psychice a správném nastavení mysli. Pokud ani autor sám příliš nevěří, že by mohl uspět, pravděpodobně se to opravdu nepovede.
Jaké obavy, strachy a nejistoty jste zažívala před začátkem kampaně? Jak jste s nimi pracovala?
Před začátkem jsem měla pocit, že doba za kterou je potřeba vybrat celou částku, je hrozně krátká. Pomyšlení na 30denní lhůtu mě naplňovalo nervozitou. Stihne se to?
Napadala mě spousta nepříjemných myšlenek. Co když to nevyjde? Co když se peníze nevyberou? Co když u toho vyhořím? A co moji známí a kamarádi? Upřímně jsem se bála, jestli jim moje kniha bude stát za jejich podporu.
Upřímně, myslím, že podobné úvahy se honí hlavou většině autorů, kteří se do crowdfundingu pustí. A je to úplně normální. Nikdo nechce pohořet. Důležité proto je nepoddat se pochybnostem a spíše než nad černými scénáři uvažovat nad tím, co dalšího můžu udělat pro úspěch. Je nutné přistoupit k tomu s odvahou a neustále hledat nové cesty.
Na blogu Pointy jsem pročítala články, které se týkaly crowdfundingu a všemožných rad na toto téma. Ze všech tipů jsem si nejvíc vzala k srdci myšlenku, že při kampani – a hlavně během předprodejových příprav – se opravdu prověří, nakolik člověk skutečně věří sobě i svojí knize. Proto jsem začala hledat způsoby, jak zapracovat na své vnitřní jistotě. Vlastně díky tomu jsem později dokázala být sama sobě tou největší oporou.
Jaký psychicky nejnáročnější moment jste během kampaně zažila a jak jste se s ním vypořádala?
Během kampaně jsem často publikovala příspěvky na Facebooku a kromě toho jsem posílala odkazy na kampaň lidem do soukromých zpráv na Messengeru.
Neomezovala jsem se pouze na vlastní okruh spřátelených účtů, občas mi Messenger umožnil poslat zprávu i někomu, koho jsem v přátelích vůbec neměla. A tak se stalo, že jsem jednou poslala odkaz i kamarádce mojí kamarádky, která mě ovšem dobře zná.
Nakonec mi od ní přišla zpráva, ve které mi vysvětlila, že mě nepodpoří, protože podporuje pouze ty lidi, kteří to skutečně potřebují a kteří jsou v opravdové nouzi. Nakonec dodala, že nechápe, proč by měla podporovat zrovna mě.
Taková reakce mě hodně zasáhla a ranila. V ten moment jsem to chtěla vzdát. Kolik dalších lidí to asi vnímalo stejně a jen neměli to srdce napsat mi to takhle zpříma?
Nechala jsem si to ale nějakou dobu uležet a nakonec jsem pochopila, že si to nemůžu brát osobně. Druzí lidé mi koneckonců nic nedluží. Někdo mou spisovatelskou dráhu podpořit chce a jiný naopak ne. Mají na to plné právo. Je to čistě jejich věc a nic na tom nezměním. To, že vás někdo odmítne, ještě nemusí znamenat, že za to vaše kniha nestojí. Nebylo by správné to druhým vyčítat a nemělo by smysl trápit se tím donekonečna. Takže jsem prostě jela dál.
Stalo se vám někdy během kampaně, že jste to chtěla vzdát nebo jste ztrácela naději, že se předprodej vydaří? A pokud ano, kde jste našla energii a motivaci pokračovat?
Ano, určitě se mi to stalo. Během kampaně dokonce několikrát. Bylo to jako na houpačce. Ráno jsem hýřila optimismem a nadšením, zatímco večer už jsem přemítala, jestli byl dobrý nápad do toho vůbec jít… Vzdát jsem to ale nechtěla, bez boje určitě ne.
Byla jsem ovšem dost unavená. Během kampaně jsem skoro nespala. Samou nervozitou to ani moc nešlo. Často jsem mluvila se svou ilustrátorkou, kamarádkou. Ta mi vlastně dříve poslala odkaz na Pointu a právě díky ní jsem se zaregistrovala jako spisovatelka. Deník tygřice je dokonce první kniha, kterou ilustrovala.
S ní jsem si často telefonovala, denně i několikrát. Vždy jsme si nadšeně hlásily částky, které přibývaly. Neustále mi připomínala, jak jsem šikovná, oceňovala, že jsem do toho šla. Ona by na to prý neměla energii a drajv.
Občas se debaty samozřejmě stočily k pochybnostem. Co když se částka nevybere, co jako budu dělat? Kde vezmu peníze? Kdykoli jsem si ale stěžovala na únavu, vždycky mě pošťouchla, ať nepřestávám makat. Velkou část síly jsem čerpala právě od ní. Díky tomu jsem dokázala znovu a znovu žádat o sponzorské dary nebo tvořit nové příspěvky na Facebook.
Jak jste měla nastavený podpůrný systém na zvládání stresu? Kdo vám byl oporou a z jakých aktivit jste čerpala klid a jistotu?
V hlavě jsem si neustále udržovala vidinu své knihy. Představovala jsem si, jak to bude krásné, až opravdu vyjde.
Taky jsem měla v záloze plán B. Zvažovala jsem, že pokud by se peníze nevybraly, stejně bych začala hledat jiné cesty a nabídla bych rukopis nějakému nakladatelství. Možnost, že by moje kniha nikdy nespatřila světlo světa, jsem si vůbec nepřipouštěla.
Jistotu jsem čerpala především sama ze sebe. Dar spisovatelství mi byl dán k nějakému účelu, takže mi bylo jasné, že ho zkrátka nemohu nechat nevyužitý. Takhle jsem na to celé pohlížela.
Po celou dobu mi byli oporou moji blízcí a přátelé, kteří už mé fejetony dobře znali. Věřila jsem, že je kniha dobrá, věděla jsem, že se jim moje fejetony líbí, a nechtěla jsem je zklamat, protože jsem cítila, že už se na knihu moc těší.
Po pravdě ale… většina z nich pochybovala, že se tolik peněz vůbec vybere. Byli dost skeptičtí, takže co se týče jistoty, tu jsem opravdu musela hledat pouze sama v sobě. Žádné pochybnosti jsem si nemohla dovolit. Držela jsem si v mysli vidinu úspěchu a ten mě nakonec potkal.
Musím ale přiznat, že jakmile kampaň skončila, dolehla na mě velká únava.
Pokud by vás měl čekat další předprodej, co byste změnila na svém přístupu oproti dřívějšku?
Dalšímu předprodeji se docela bráním. Bylo to velmi vyčerpávající a dokonce jsem si řekla, že už nikdy víc. Ale víte, co se říká… Nikdy neříkej nikdy.
Rozhodně totiž chci ve vydávání pokračovat. Nápadů mám pořád dost. Právě teď mi leží na stole další dokončená knížka a určitě ji bude následovat další.
Pokud bych tedy měla jít do předprodeje znovu, udělala bych to samé jako napoprvé, ale rozhodně mnohem intenzivněji. Chystanou kampaň bych oznámila s mnohem větším předstihem. Na Facebooku bych určitě publikovala ještě víc příspěvků a nebála bych se doslova zaplavit svoji zeď. Taky bych víc „otravovala“ svoje kamarády, přátele a známé a prosila je o podporu. Jiný způsob neznám.
Dokážete si představit, jak byste postupovala, kdyby předprodej býval nevyšel? Znamenalo by to pro vás konec všech nadějí?
Tuto otázku jsem si během kampaně pokládala poměrně často. Zklamání by to bylo zcela určitě… Během předprodeje jsem si ale často pročítala všemožné citáty úspěšných lidí, ve kterých jsem hledala oporu a inspiraci. A došla mi při tom jedna věc: opravdu jen málokterému z nich se podařilo uspět hned na první pokus.
Kdyby neúspěch potkal mě, určitě by to neznamenalo konec všech mých nadějí. Asi bych měla trochu uražené ego, potřebovala bych trochu času na obnovu sil a motivace, ale svého snu bych se nevzdala. Byla jsem rozhodnutá, že knihu vydám, takže bych pravděpodobně hledala jiný způsob, jak toho docílit.
Jaká vlastnost nebo schopnost je podle vás tím nejlepším předpokladem pro to, aby autor zvládl předprodej v co největší psychické pohodě?
Autor by nikdy neměl zapomenout, proč knihu vlastně napsal. Měl by si připomínat, co mu psaní přináší a co pro něj v životě znamená. To člověku pomůže jednak neztrácet naději a jednak to vytvoří závazek, který ho přiměje dotahovat věci do konce. Pokud jste totiž srdcem spisovatel, dříve nebo později si uvědomíte, že nechcete psát celý život jen do šuplíku. Nevyhnutelně dospějete do fáze, kdy pocítíte nutkání, že s tím zkrátka musíte ven. Chcete vidět plody své práce, chcete knihu dostat mezi čtenáře.
Jakmile máte pocit, že si vaše kniha zaslouží, aby ji někdo četl, jste na správné cestě. Teď už si jen musíte plně uvědomit, že jste opravdu dobří. A že na to skutečně máte. A stejně tak je dobrá i vaše kniha. Nebojte se říct si to nahlas.
Někdo to v sobě objeví až během kampaně a někdo si jde tvrdě za svým už od samého začátku. Cesty jsou různé, ale základem je věřit sobě i své knize. A k tomu samozřejmě patří i schopnost nenechat se jen tak zviklat. I kdyby předprodej náhodou nevyšel, život tím nekončí a svět se nezboří. Pište dál a nenechte si svou vášeň zošklivit jediným neúspěchem.
Pokud se psaním dokážete bavit i při představě, že si vaše dílo možná nikdy nikdo nepřečte, je to vlastně ten nejlepší předpoklad, aby se nakonec mezi lidi přece jen dostalo. A i kdyby ne? Nevadí. Psaní přece není jen o úspěchu a slávě. Je to i terapie, vyjádření, seberealizace a vymezení se vůči světu, sobě a lidem.
Rozhodně se ale nepřestávejte učit a posouvat. Možná není na škodu přečíst si pár rad od úspěšných a známých autorů. Poslechnout si jejich názory a postoje, nasát jejich tvůrčí energii… Inspirujte se u těch, kteří už to dokázali.
Takže… jaké schopnosti jsou podle mě klíčem k úspěšné kampani? Odvaha, zdravá sebedůvěra a pevná vůle. A určitě věřte životu. Ono to vždycky nějak dopadne.
Jaké schopnosti vám crowdfunding pomohl rozvinout?
Nejvíce mi pomohl s tolerancí a respektem. Naučila jsem se lépe chápat druhé a vcítit se do jejich situace. Přestala jsem se zlobit na lidi, kteří mě odmítli podpořit, nebo na ty, z jejichž reakcí jsem měla pocit nepochopení a nepřijetí.
Každý má své priority nastavené jinak, a pokud někdo z mých přátel nebo rodiny dojde k závěru, že si jejich podporu nezasloužím, ještě to přece neznamená, že mě nemají rádi.
Jedna známá mi během kampaně vynadala, že ji obtěžuju s knihou a ona zatím musí koupit novou ledničku, protože ta stará jí před Vánoci odešla. Ano, zlobila se na mě, ale to přece ještě neznamená, že mi to dává právo ji odsoudit, nebo se na ni dokonce na oplátku naštvat.
Co vás předprodej naučil o sobě samotné?
Zjistila jsem, že člověk dokáže velké věci, pokud si věří. Při tom všem se ale nesmí přestat mít rád. Nesmí na sebe být příliš tvrdý. Ono totiž není nutné všechno urvat jen silou, člověk si po vynaloženém úsilí musí někdy dopřát klid a přenechat část práce vesmíru. Je důležité umět nechat věci plynout, aby měly čas samy pracovat. Při tom všem samozřejmě nesmíte přestat důvěřovat, že všechno dopadne přesně tak, jak dopadnout má.
Co vás předprodej naučil o lidech?
Uvědomila jsem si, že každý má jiné vidění sebe i světa. Všichni mají své vlastní starosti, takže chápu, že nemohu druhým nic vnucovat nebo se na ně zlobit. Nakonec vždycky najdete někoho, kdo vám poradí a pomůže, i kdyby to měl být úplně cizí člověk. Dobro se má předávat a šířit dál.
V tom s Jiřinou určitě souhlasíme a doufáme, že i její kniha přinese čtenářům co nejvíce dobra a příjemných zážitků. Předem držíme palce v další literární dráze a přejeme mnoho budoucích úspěchů! 👀
Jiřina Tomaštíková
Deník tygřice
Fejetony pro ženy od ženy, která se vypisuje z radostí i starostí. Souputnice ženského pohlaví v nich naleznou pochopení, muži se u nich mohou alespoň zasmát – a třeba se i něco naučí…
Chceš si také splnit svůj sen? Vydej knihu s Pointou! Zajistíme ti tisk, ISBN i distribuci do knihkupectví.
