Ukázka knihy Davida Havla, kterou můžete podpořit v předprodeji na bit.ly/KupDavida.
Nebudu ti lhát, lásko, jsou tu i momenty, které jsou absolutně o ničem. Ne vždy platí, že cesta je cíl, někdy je cíl cílem, ať už chceš nebo ne. A Mňága se může třeba posrat. Většinu času to dopoledne bloudím špinavými, nic neříkajícími ulicemi střední třídy, ve stínu vysokých zdí, které dělí nejchudší od těch méně chudých, potkávám nic neříkající postavy, které se objevují a mizí v nekonečném pocitu déjà vu, a dokonce ani sám sobě nic neříkám. Jen kráčím a snažím se něco neurčitého zachytit. Ačkoliv v ten moment má kalokagathia krapet trpí, zpětně jsem za ty klidné chvíle rád, právě i ony vytváří ten rozdíl mezi tím, jestli na lustru v pokoji budou na konci viset moje propocené hadry anebo já samotný. Občas není jednoduché existovat o pár časových pásem dále, věř mi. Ale tohle nejsou ty chvíle, to ne. Vždyť jsem teprve na začátku, poměrně svěží, a to i přes další decibely indického mumraje vklíněných do mé hlavy, přes tisíce dalších nudných kroků vepsaných do dávno ne bílých podrážek. Myslím na to, co mne čeká. Něco velkého. Možná většího, než jsem já. Ale nemám strach. Dnes ne. Možná bych měl, ale asi jsem se pro to nenarodil.
Ony vysoké zdi z ničeho nic končí, jako by je k zemi servala vůle boží. Nebo vůle lidu? Ta tam je i ta pomyslná hranice mezi přijatelnou chudobou a naprostým sociálním dnem. Teď už je jen to dno. Nad střechami bytovek s vymlácenými okny, ve kterých se občas mihnou jen cáry bílého igelitu na znamení rezignace, se k nebi sápou šeré prameny dýmu. Stejným směrem míří i satelity ožrané rzí až na kost a neuvěřitelný rébus antén a kabelů. A pod tím? Hromady bordelu vystavěné do výše dospělého člověka a mezi nimi divoký život. Slum Bhalswa. Jo, hic sunt leones.
Pokud byste se rádi stali spisovateli, klikněte na Chci vydat knihu.
Nezaváhám ani na moment, proto jsem tady. Možná mimoděk pohladím svatého Kryštofa, co mi visí na krku a schovávám ho pod triko. Hlídej, vole. A pak… už jsem v tom. Jakmile vkročím na posvátnou půdu slumu, hned jsem pod drobnohledem všech. A všeho. Do prdele, teď se na mne dívá snad i ta tisícovka jejich bohů. Neříkám, že mít nálepku drzého cizáka, co si to jen tak namašíroval do slumu, je zrovna jednoduché, ale peru se s tím obstojně. Aspoň v první chvíli. Psi jsou ze mne značně nesmělí, asi smrdím krapet jinak, vrčí a štěkají, na víc se nezmůžou. Naštěstí. Na rohu postává skupina mladých mužů, pokérovaná předloktí a pohledy tak surové, že by mi samy o sobě mohly zlámat nohy. Pokud jsem doteď neměl představu o tom, jak můžou vypadat pohůnci indického gangu, teď jsem si ji docela rychle udělal. Neuniknu jejich pozornosti. Naneštěstí. Ukážou si mým směrem a něco si říkají. Kolem nich se proplete trojice žen v sárí. Když si mne dámy všimnou, zakryjí své krásné, ebenové tváře do pestrých látek a zabodnou snad až do mého nitra temně malované pohledy. Zastaví se. A zastaví se snad i ten posraný čas.
Jedna, dva, tři. Nevím, do kolika bych napočítal, jak dlouho jsem si užíval teorie relativity v praxi. Vše dá do pohybu dětský smích, který přijde jakoby odnikud. Jo, dětem nic neunikne. Kor ne blonďák v jejich revíru. Malá, okatá, ušmudlaná holčička se nalepí k mému boku jako klíště. Vzhlédne ke mně jako ke svému bílému hrdinovi a ten její zářivý úsměv všechno mění. „Hi, I am Kiri.” Holka s náušničkou v nose, co se jmenuje jako dobře roztíratelný sýr, mne naprosto odzbrojí. Je to láska na první pohled, o tom žádná. Vidí můj aparát a chce fotku. Prosím. Pak se v displeji foťáku prohlíží jako v malém zrcadle. Když k ní poklekám, abychom si byli rovni, a po menších zdvořilostních ceremoniích jí vtisknu do dlaně gumové medvídky, pohladí mne po nose a pak za pištivého: „Thank you!” zdrhne i se svou kořistí do bludiště slumu. To bylo dobré! Musím se smát. Zvedám se, vzdychám, jo, ty děti, a uvědomuji si, že je všeho rázem jinak. Chlápci na rohu mne sice stále mají v merku, ale mávají na mne a zdraví. Ženské pohledy zjihly, pod barevnými látkami cítím úsměvy. Ano, oči nelžou, ale pravdu neřeknou. Teď to chápu. Celý tenhle proces byl úlitbou místním bohům, bohům slumu. Vstupním rituálem. A já obstál.
S podstatně lehčím srdcem vpadám do labyrintu, proč taky ne, mám to povolené. Nedojdu ale ani k nejbližšímu rozcestí, když se malá Kiri vrací v doprovodu dalších asi deseti dětí. Nepamatuji si jejich jména, zapomněl jsem je hned, jak mi je řekly. Jo, anglicky umí. Jak vrabci kolem mne poskakují, chtějí se fotit. “One photo, one photo,” slyším pořád dokola. Vůbec se tomu nebráním. Chci jim rozdat další mlsky, víš jak, pojistit si tu přízeň bohů, podplatit je, ale docela mne štve, že jsou jak utržené z řetězu, tahají mne za triko, věší se na mne, div se o mne neporvou a vůbec. Tlesknu a zvednu výstražný ukazovák. Takhle by to nešlo. Děcka se leknou, zpozorní. Gesty jim jasně naznačím, že se mají zklidnit a udělat řadu. A ony zcela bez problémů poslechnou, seřadí se, jen se culí a čekají, až na ně dojde řada. Během několika vteřin přicházím o veškeré zásoby gumových medvídků výměnou za neuvěřitelný vděk v těch mandlových očích. A co za to? Další hodiny mi dělají průvodce a ochranku v tomto neuvěřitelném mikrokosmu. To penězi nekoupíš.
Uličky jsou tenké tak, že se jimi občas jen tak tak proderu. Sakra, měl jsem zhubnout ještě o pár cenťáčků. Skláním se, přeskakuji stoky, míjím stovky malých, skromných stavení a jejich neméně skromných obyvatel. Většinou se jedná o ženy, muži bývají v práci, nebo někde něco šmelí. Nebo obojí. Shlíží na mne z oken, ze střech, zpoza závěsů na mne stydlivě vykukují jako na zázrak. Necítím žádnou zlobu, zášť, naopak. Zdraví mne v dobrém, a když už ne slovy, tak aspoň přikývnutím. Akceptují mou přítomnost a za to mají mé tiché poděkování.
Podél barevných zdí míjím malé krámy se základními potravinami, halal řezníky, chovatele slepic, obchodníky se zbožím více než pochybným a sotva legálním. Tak to jde pořád dokola, čtvrť vedle čtvrti. Ty jsou rozděleny podle etnik, jak se dovídám do jedné místní ženy. Tady bydlí lidé z Bangla, tady muslimové, tady zase lidé ze severu, a za rohem cikáni. Jeden z nich mi hraje na bubny, děcka se smějí, když jim předvedu svou božskou choreografii. Starý dědek, jehož zbytek zubů je zbarven do ruda od žvýkání betelu, mi ukazuje palec nahoru. Jen opici na řetězu se to nelíbí, začne řvát jako pominutá. Jedna ze starších holek mne chlácholí, že si z toho nemusím vůbec nic dělat, tato opice nemá ráda nikoho. Hned jsem klidnější.
Na parapetu jednoho z oken sedí dítě, pozoruje mne poněkud poplašeně. Když mu do dlaně v tisknu malou plyšovou hračku, začne ji objevovat po svém, strkat si ji do pusy a žvatlat. Líbí. Jeho mladičká matka a další ženy to pozorují z po vzdálí, ty mladší si na mne začnou poukazovat, pak propuknou ve smích. Mé srdce zaplesá. Někde v ráji musí existovat místo plné ženského smíchu, víš, jak jsou kruhy v dantovském pekle, určitě jsou kruhy i v ráji. Kruh ženského smíchu, kruh zvířecích mláďat, zmrzlinový kruh a tak. Ženy si ukazují na své nosy a pak na ten můj. Zamlouvá se jim můj piercing, jo, aspoň něco máme společného. Matka dítěte mne osloví lámanou angličtinou, ptá se mne, jestli si nedám čaj. Proč ne, přijímám. Když dá vařit celý kotlík přímo v tom okénku, kde sedí její robátko, zjišťuji, že si tak přivydělává na živobytí. Vaří pro místní a taková je i cena. Prachy sice zprvu odmítá, protože jsem dal hračku jejímu pískleti, ale já na tom trvám, holka má smůlu. Vždyť je to stejně bakšiš.
Abych čaj nemusel pít na ulici, jedna z dalších mladých žen mne zve k sobě domů o kousek dále. Jsem trochu rozpačitý, ale nakonec jo. Něž vejdu, varuje mne. Jsou to čarodějky. A já jí věřím.
Dům, vlastně jedna potemnělá místnost 4×3 bez dveří. Voní kadidlem a ženským parfémem. Jedna postel. Jeden kýbl na vodu. Jeden stůl a několik židlí. Jedna televize. Jeden kotlík, ohniště. A po zdech police plné věcí, které k životu potřebují. Já, pět žen a neurčitý počet dětí v tom všem. Anaya, tak se jmenuje paní domácí, mi vše ukazuje, jako by to bylo její království. A taky že je. Kamarádky ji hindštinou doplňují, pořád se smějí. Tu jsou poklice, tady má rýži. A tady spí, je jich celkem sedm. Sedm. Na jedné posteli z klacků, místo roštu jakási provazová síť, uprostřed naházené kusy molitanů. Usmívá se, snad ani nevnímá, že já jsem jako v Jiříkově vidění. Mluví dále o svých dětech. Jsou zdravé! Jsou chytré! O svých rodičích, pořád je má! O magii, kterou provozuje, o tvrdém životě ve slumu, o prokletí nejnižší z kast, které nezlomí ani to nejsilnější kouzlo ze všech kouzel. Karmický koloběh pokračuje. O nás a tak trochu bez nás. Neexistuje šance, že by se z chudoby dostala, leda až v dalším životě, ale o tom, pane, my stejně nerozhodujeme. Ale nestěžuje si, to vůbec. Takový je život. Její dlaně tancují v šeru místnosti, jak jimi mává ze strany na stranu v nadšení, že může někomu povědět o svém hořkosladkém osudu a její rty jsou plné skromnosti.
Nakonec to vysloví: „Jsem neuvěřitelně šťastná, že to mám.“ A než se vůbec stačím nadechnout, než si uvědomím, že ve mně právě něco zemřelo a nového se zrodilo právě jen díky Anayi, zeptá se mne, jestli chci vidět kouzlo. A i přesto, že jsem si zcela jistý, že jsem právě jedno uzřel, přikývnu. A ona si samou radostí zatleská.
Řekni abradakadabra, přikáže. Poslechnu a mince mizí v její henou pomalované dlani, aby se zase mohla objevit někde u mého srdce. Děti se smějí, mé rozpaky je nyní baví více než můj vzhled. Rychle chápu, že slum je místo, kde chcípneš, když se někomu znelíbíš. A místo znovuzrození, když na tebe cikánské čarodějky kouzelně zamrkají.
