UKÁZKA •— Na klepadle od Hany Pachtové

28. 12. 2018 — Čtení na 7 min

Ukázka knihy Hany Pachtové, kterou můžete podpořit v předprodeji na bit.ly/KupHanu.

Dětství

Říkaj o mně, že jsem prožil víc životů. Nejsem žádná kočka. Ale někdy se už fakt cítím jako unavenej zjizvenej kocour. Narodil jsem se léta páně 1955 v komunistickym Československu. Jestli se teď nějakej pitomec ptá, zda se tou dobou promenádovali po Václaváku dinosauři, odpovídám, že si je nepamatuju. Byl jsem mimino.

Takže znova. Narodil jsem se roku 1955 v komunistický Praze do starý katolický rodiny. Jako pátý a poslední dítě, benjamínek pro radost svojí mamince. Prvních pár let jsem funkci domácího štěstíčka zřejmě i plnil. Blonďatý kadeře rozkošného kloučka s blankytně modrými očíčky rostly tam, kam chtěla moje maminka. A ostříhaly se, když moje maminka chtěla. Miloval jsem ji.

V uších nosila opravdový perly po babičce a držení jejího těla naznačovalo, co si myslí o tom, že by světu měla vládnout dělnická třída. Láskyplně pečovala o svoje růže a vůbec všechny kytky. Ve špatných časech je stříhala a prodávala ve Strašnicích před krámem, aby pomohla rodinnému rozpočtu.

Otec, stavební inženýr, živil pět hladových krků. Maso jsme mívali jen v neděli. Máslo nebo mléko mezi nás máma úzkostlivě dělila. Vůně těch prodaných kytek se nějak transformovala do jiných vůní v kuchyni.

Pokud byste se rádi stali spisovateli, klikněte na Chci vydat knihu.

A zrovna v týhle její kuchyni se zřejmě zrodilo moje celoživotní nadšení pro dvě věci, který mi pak vždycky nějak šly. První byla transformace jedněch věcí na jiný věci. Když teda říkám věci, myslím něco ještě nehmotnějšího, než je vůně kytek.

V životě jsem sice nečaroval, nechci si teda tahat kšandy, ale některý moje obchody by se daly k magii klidně přirovnat.

A druhá moje vášeň získaná v tý kuchyni bylo jídlo. Smysl pro lahodnost, touha po nebi v hubě.

Mám dojem, že číst jsem ještě neuměl, ale už jsem znal knížku, kterou měla máma věčně rozloženou a předčítala mi z ní, když vařila. Některým dětem se líbí pohádky, já hltal Magdalenu Dobromilu Rettigovou.

Jasně, že tam byly věty, který máma považovala za nepřístupný a četla je buď smutně nebo zrychleně. Třeba: „Do kamen hodíme kostku másla, abychom získali prudký oheň.“ Kostku másla měla pro celou rodinu na tejden a do kamen se ji házet nikdy nechystala. Náš dům, kterej jako celou ulici, postavil táta, měl už tenkrát zavedenej plyn.

Vařit mě, byť na plynu, začaly učit dvě skvělý kuchařky najednou: moje máma a Magdalena Dobromila. V tomhle oboru jsem se časem zdokonaloval všude, kde se našla skulina příležitosti. A z mojí záliby se záhy stalo vysoký kuchařství.

Což mi připomíná zase Paraguay. Když pro mě tenkrát skončily obchody s paraguayskou vládou, mohl jsem se s Hugem věnovat lovu pásovce, kterýho jsem se chystal upíct a sežrat.

Paraguayskej ministr turismu Hugo byl odjakživa bez turistů. Potřeboval se jen nějak živit, tak mu jeho tchán, paraguayskej prezident, zřídil ministerstvo turismu. Ani vážnej nedostatek turistů Hugovi nezabránil koupit pro paraguayský turisty za paraguayský prachy obrovskou jachtu.

Loď pak jakoby měla ošklivou nehodu, stal se z ní papírově totální vrak a Hugo vrak dostal od státu darem za věrný služby. Bílá třicetimetrová jachta o dvou podlažích za čtyřicet milionů dolarů ještě pro jistotu přeplula z Paraguaye do Argentiny po řece Paraná a pak do Brazílie, kdyby se dostal k válu náhodou zas někdo jinej. Brazílie nevydává ani Paraguayi.

Ještě než odplula, tak Hugo oficiálně předváděl za ministerstvo turismu krásy jachty. Já, Hugo, pak paraguayský prezident, ministři a dalších dvě stě vyvolených do sebe lejeme šampaňský a dlabeme kaviár na plovoucím zámečku.

Dojem, že svět nemá chybu, nám pravda trochu kazí ubohý loďky místních rybářů, co v houfech obklopují jachtu. Lidi z nich na nás cosi pokřikujou. Evidentně se nám pokoušejí něco sdělit.

Osobně jim nerozumim ani slovo, tak se obávám, jestli se nás nesnaží varovat třeba před případným ledovcem. Ale prej nemusím mít strach. Jen protestujou proti zákazu lovu ryb, kterej vláda v dobrým úmyslu vydala. Obávala se, aby ve vodě zbyl ještě aspoň potěr. Ale rybáři momentálně asi nemaj co do huby, tak něco křičej na nás.

Zřejmě aby se Hugo podíval, jak takovej turista vypadá, navštívil před rokem dva tisíce Prahu. Honorární konzul Paraguaye Jindra ho vzal ke mně, protože jsem měl byznys a dělal jsem do zbraní.

Delegace šesti lidí, jejich ministr zahraničí, českej ministr kultury a poslanec českýho parlamentu se usadili v mým obýváku s velkým krbem a vanou na nohách. Nepamatuju se, co jsem tenkrát vařil, ale nebe v hubě asi přebilo lehce podivnej dojem z obrovský místnosti, o který nevíte, jestli je luxusní koupelna, nebo luxusní obývák. Měli jsme to tam s Martou rádi. A jestli jíme v koupelně, nebo se koupeme v obýváku, jsme fakt neřešili. Mělo to výhody.

Z vany jste mohli pozorovat hořící krb i televizi.

Moji hosté pilně dlabali a spokojeně pili, než jsem vytáhnul třiapadesátku z Moravy. Přesto, že Marta nachytala ministrovu manželku, jak si na záchodě cpe do krku prst, aby se neskácela hned na začátku, nakonec popadali všichni. Spali jako Šípkový Růženky až do odpoledne, kdy je sekretářky omlouvaly ze schůzky s českým ministrem zahraničí. Nadšení byli všichni.

Ale Hugo se zapřísahal, že nikdy nejedl nic lepšího a nic lepšího nepil. Za moji pohostinnost slíbil na oplátku dovalit něco, co jsem ještě nikdy nejedl zas já. Nikdy jsem neměl pásovce.

O co méně měla Paraguay turistů, o to víc disponovala volně žijícími pásovci. Jako v Česku běhaj všude králíci, tam maj pásovce. Bez problémů! Sebejistě mě vzal do první restaurace.

Vypadalo to na podobný drama, jako když si v Česku chce dát někdo vepřovej řízek. Ale pásovec z jídelního lístku někam utekl. Stejně v další a pak další restauraci. To už se Hugo nasral. Nemůže přeci nedodržet slib, ještě tak snadno splnitelnej.

Vzal helikoptéru a letěli jsme nad Chaco, což jsou kilometry pustiny, kde se volně pohybujou krávy a normálně tam běhaj i pásovci. Letíme nízko. Hugo si připraví pušku, zírá na pláň pod sebou. Asi vyčkává pásovce vyplašený hlukem helikoptéry. Nic. Krávy nestřílí.

Přistáli jsme na nějaký farmě a vydali se opět sebevědomě na lov. Široký klobouky nás před tím šílenym vedrem zas tak uplně nechránily. Nikde žádnej strom, nikde žádnej stín.

Všude suchá tráva a díry od pásovců – prázdný díry. Hugo se mi zdál ve svý snaze udělat mi radost pořád urputnější a urputnější.

Já se sám sobě začínal už jen zdát. Už jsem nechtěl pásovce. Pak už jsem nechtěl nic, než stín a sklenici s pitím v ruce.

Hugo pochopil, že jsem na dně a že moje rozpoložení není úplně způsobený představou, že neochutnám pásovce. Rok, kdy mi chtěl udělat Hugo radost, zmizeli pásovci z Paraguaye.

A nejen dešti, ale nejspíš i pásovcům neporučí ani ministr turismu.

Takže nejen, že jsem pásovce nikdy nejedl, ale dokonce jsem pásovce nikdy neviděl. A jsem si jistej, že už pásovce do smrti vidět nechci. Ale to předbíhám.

Přímo v naší ulici vyrostla základní škola. Sebrala nám sice částečně rybníčky, kde jsme v zimě hráli hokej, ale potkal jsem v ní Béďu. Jeho matka tenkrát tvrdila, že ho jednou zabiju. Nevim, jestli se někdy dověděla, že jsem mu pozdějc párkrát zachránil kejhák.

Ukázka z knihy Na klepadle je před redakční úpravou.