Neznamená to, že najednou píšete knihy dvě. Ale začít psát knihu, která má příběh, postavy, konflikty, zápletky a rozzuzlení, to už chce trochu přípravu. A v přípravném období je autorský deník skvělý nástroj.
Na začátku je důležité si uvědomit, co chci vlastně psát. A když si řeknete, že chcete psát o …, tak málokdo může rovnou začít psát. Dobré je ověřit si fakta, pokud píšete na odbornější téma, anebo si vyslechnout pár lidských příběhů, které vás mohou inspirovat – to jsem udělala já. Autorský deník je dobrý fígl, jak nezapomenout fakta. Má pomoci autorovi, aby si zaznamenával, co vše bude k tvorbě potřebovat. Je to souhrn informací, které si nastřádáte dříve, než sepíšete téma samotné.
Poté, co jsem absolvovala osobní schůzky, kterých bylo celkem pět, jsem měla celou řadu inspirace – byť už samotným povoláním zpovídaných osob, nebo jejich osobními příběhy. Ovšem, ne každý prožitek a bolest se dá jen tak naposlouchat. Autor často do vyprávění vkládá hodně sebe. Tedy to prožité. Pro mě bylo důležité naposlouchat hantýrku daných profesí, aby bylo vyprávění věrohodné a čtenář zároveň mohl nakouknout třeba do života letušky z jiného pohledu, než jak je zná, když jezdí s vozíkem a nabízejí beverage.
Největší výhra je prostě poslouchat příběhy lidí. Nejenom cíleně, že si s nimi dáte kávu, ale například v hospodě, restauraci, při cestě v dopravních prostředcích, v kanceláři, aniž by o tom někdo věděl. Některé věty či dialogy se vám zalíbí natolik, že je do příběhu prostě zakomponujete.
Když jsem si sepsala na úvod všechny svoje poznámky a ujasnila jsem si, jaký žánr chci psát, o čem chci psát, co chci příběhem říci, pro koho kniha je, kde bude vyprávění situováno a jaká je premisa příběhu, tak jsem si nakreslila vztahovou mapu. Vzala jsem obrovský papír, který jsem si nalepila na zeď. Doprostřed jsem si napsala jméno hlavní postavy, její věk, povolání a kolem ní jsem začala rozkreslovat další postavy, které jí do života vstoupí. Během chvíle jsem znala všechny souvislosti a propojení mezi postavami.
Úmyslně jsem nechtěla žádné složitosti, protože si myslím, že je fér, když se v tom čtenář neztratí, ale když čte příběh, který ho prostě baví. Rozsah materiálu, který jsem měla pro knížku připravenou mi odhadem pro příběh mohl bohatě stačit. Ještě jsem nevěděla, jak příběh postavím a jak vlastně začnu. Což mě trochu znervózňovalo. Ale jednou ráno 4. července 2018 jsem se probudila docela brzo. Otevřela jsem počítač a prostě jsem začala psát. Zavedla jsem hlavní postavu na půdu jejich rodičů a začala rozepisovat vyprávění. Už v první kapitole jsem naťukla další postavy.
Když jsem zrovna neměla myšlenku pro knihu, tak jsem si do autorského deníku napsala svoje aktuální myšlenky. I to může být důležité. Někdy může vaše aktuální nálada ovlivnit chování postav. Z poznámek v deníku pak můžete zpětně zjistit proč. Protože jste měli prostě náročný den a s někým jste se pohádali a najednou postava, která byla vždycky milá se najednou chová tak, že to do příběhu nesedí.
Dobré je nosit si všude notýsek. Ano, tak jsem si zavedla speciální sešit jako Hujer, do kterého jsem naškrábala každou myšlenku, která mi zrovna přišla do hlavy. A ten sešit byl mou biblí. Téměř všechny nápady z něj jsem zužitkovala. Vypsala jsem si do něj třeba různé varianty – má postava utéct, pohádat se, nebo to překousnout? Okolnosti, které z vyprávění vyjdou, na sebe musí navazovat.
Po měsíci mám knížku téměř dopsanou. Což je takřka šílenství, ale pro šílence jako já vlastně žádné překvapení. Čeká mě poslední kapitola, ve které vyprávění uzavřu. Ta bude nejnáročnější. Proto jsem se dneska vrátila k autorskému deníku pro zpětnou kontrolu. A budu si to v průběhu týdne muset celé přečíst, abych mohla eliminovat případné chyby nebo nesrovnalosti. To vše tam může prostě být.
Autorský deník má známku punku v tom, že do něj můžete psát, jak vás napadne. Dělat si nebo nedělat podsložky, kašlat na gramatiku, stylistiku. Jsou to prostě jen poznámky. Někteří autoři mají autorský deník 2–3x silnější než knihu samotnou, což mě zaráží, protože můj případ to není. Moje poznámky jsou extra punk, protože něco je v autorském deníku, něco v sešitu, který je už celý popsaný a od každého skutečného člověka, který mi poskytl svůj osobní příběh, mám poznámky minimálně na 5 stran. I kdybych to poskládala, tak to nepřesáhne rozsah 135 stran, což je aktuální bilance, kterou se mi doposud podařilo sepsat.
Nejtěžší pro mě asi bylo to, že skutečné příběhy, které jsem si vyslechla, jsem mezi postavy různě rozdělila a snažila jsem si pořád udržet v hlavě, kdo je původním nositelem příběhu. Nakonec se mi podařilo promíchat profese i příběhy tak, že jsem se v tom neztratila, ale permanentně mě provázel tik v oku.
Tohle bude mojí první neautobiografická knížka. Pořád jsem se bála, že začnu psát zase autobiografii. Ale zjistila jsem, že každá knížka asi tak trochu autobiografická je, zejména když zvolíte téma, se kterým se řada lidí ztotožní, protože je prostě ze života. Ale z vyprávění nikdy nepoznáte, co je tam odžitého a procítěného za mě. A to se mi na tom právě líbí. Psaní mě neuvěřitelně baví a každou kapitolu jsem si užívala. Stačily mi vždy jen základní body a veškeré dialogy jsem pak už psala z patra. Byla jsem mile překvapená, jak dobře mi to šlo. Nebo lépe řečeno, měla jsem po celou dobu psaní dobrý pocit, žádný stres. A to je asi dobré znamení. Protože když se u toho nenervujete, nestresujete a nenadáváte, tak s největší pravděpodobností děláte právě to, co vás opravdu baví. A i ten tik zmizel, protože postavy jsou už na papíře. Teď zbývá jen vše doladit do závěrečné podoby a pak autorský deník zničit. Ono by se taky mohlo stát, že to po vaší smrti někdo omylem vydá. A to vážně nechcete.
Tereza Schillerová
www.facebook.com/terezadenikraka/
Pokud byste se rádi stali spisovateli, klikněte na Chci vydat knihu.
