Ukázka povídkové sbírky Marka Dobrého, který u nás úspěšně dokončil předprodej.
Až na konec světa a zpátky. Do postele.
Každý ti řekne: Když si v Mui Ne, musíš na kajt a písečný duny. Hovno. Duny sou skvělý, působivý, ale bez koulí. Můj nejlepší zážitek? Bambusový háj a v něm tenký potůček, čůrek slasti, po kotníky vody a z obou stran písková hráz. Duny, ale jaký! Vykloktaný vodou, takže v nich textura malovala ornamenty. Nádhera, člověče.
Našlapuju opatrně do vody a cítim ten život pod ťapkama. Sem tam vylezu nahoru na dunu, abych si to prohlídnul z vejšky, protože podobných míst je na světě pomálu. Ukrytý mezi palmama, daleko od turistů, jenom ty a šepot venkova. E-xo-ti-ka.
Po chvilce, kdy se brodim dál a dál do džungle, zahlídnu vodopád. Nijak velký, pár metrů, určitě ne obr, jaký sem viděl na hranicích Brazílie a Argentiny, tam máš pocit, že ti na hlavu padá nebe i s pánembohem. Decentní pleskáček, ale nešlo přes něj projít dál. Vydal sem se blíž, o tom, kamaráde, cestování je. Nezaleknout se, dotknout se, vdechnout přítomnost, dyť za vteřinu už bude minulostí! A když sem na tři metry od toho divotvornýho hrnce, kde si voda rozbíjí záda o potok, spatřim vpravo cestičku vzhůru jak užovku zavěšenou na větvi. Špatně přístupná, jasně, ale se zachycenim pár větví to šlo vylézt. Říkám si, přece se nevotočíš, Jaroslave. A lezu.
Znáš ten pocit, kdy se ráno probudíš, zatažený žaluzie, tma až do prdele, a ty si připadáš, jako by nemělo být žádný dneska? A pak vytáhneš ten plot nahoru a dostaneš facku přímo od slunce. Otevřeš okno, nadechneš se a vidíš azurový nebe a stromy zelený tak, že by mohly třídit odpad. Tak si teď ten moment vynásob sto padesáti tisícema a přiblížíš se tomu, co sem objevil nahoře nad vodopádem.
Pole. Snad kilometr dlouhý, třpytivě zelený. Jako by zemi rostly vlasy. Jemný, na-dej-cha-ný. A mezi tim aleje palem obsypaný kokosem a deset, patnáct usměvavých Vietnamců, který snad prvně v životě spatřili bělocha. Fotili si mě těma bílýma zubama a já ti měl pocit, že mě políbil Láma. Slunce mě milovalo, tráva mě milovala, oni mě milovali, vzduch mě miloval. Nejkrásnější, ale nej-krás-něj-ší místo na planetě zemský. Jaroslave, řekl sem si nahlas, nadechni se, vole!
Tak se tam pomalu procházim, úplně sám. Šátek na hlavě, nohy bosý, takže cítim každý kamínek pod klenbou. A v tom ti spatřim vlevo pod stromem hada. Zelenýho jak ta tráva, tenká tkanička s hlavičkou, která pomalu, unaveně vyplazuje jazyk. Asi v prostředku rozežraná kůže a v ní stovky malých mravenců. Koloběh přírody, kamaráde.
Našlapuju pomalu a koukám, jestli někde poblíž neni jeho comrade v hadí zbroji. Ale nikde nic. Přiblížim se na dobrý dva metry a zaujímám obranný postavení. S plazama obecně to musíš trochu umět. Učil mě to chlápek jménem Danny v Austrálii nahoře u Cairns. Chce to dlouhý léta cviku, než si můžeš pustit jedovatýho na metr k tělu. Já byl v učení vždycky rychlík, takže aspoň najisto poznám jedovatýho. Úzký tělo, ostrá hlava, to je jistota jedu. A tenhle, kamaráde, tenhle byl jedovatější než tvoje tchyně u večeře.
Sleduju ho z dvou metrů a vidim, že je tuhej do pár minut. Oči otevřený, ale už vysychaly. Ta rána uprostřed trupu byla moooc ošklivá. Trpěl.
Celý sem to vyhodnotil tak, že se k hadovi můžu přiblížit. Zlehka našlapuju, pomalý krátký kroky a sem u něj na třicet cenťáků. Pomalu se zapírám v kleku, rukou lehce přidržuju zem a naklánim hlavu, abych si detailně prohlídnul jeho nazdobený šaty. Nádherný exemplář!
Trimeresurus albolabris. Říká se mu zelený chřestýšovec. V jihovýchodní Asii jeden z největších zabijáků, protože ho kvůli zbarvení nemáš šanci vidět. Když sem vyprávěl o těch vlasech, co rostly ze země, tak mi věř, že kdybys měl vzorník barev, najdeš s tim hadem naprostou shodu. Pohled mívá typicky hadí, takže dominantní, ostražitý a přísný. Signifikantní je pro něj ale žlutá barva očí s černou průrvou uprostřed.
A jak ho pozoruju a mam radost, že poznám druh podle několika málo rysů, zapomínám absolutně na okolí a nemůžu ti říct, jestli ten proces přírodní hostiny sleduju pět minut nebo deset. Zničehonic záblesk! Prásk! Neuvěřitelná rychlost a ty žlutý oči se na mě vrhaj. Reflexivně uskakuju a padám při tom na prdel. A nikdy, kamaráde, nikdy nezapomenu, jak blízko od hrudníku sem měl ty jeho obří tesáky. Vzedmutí sil ze záhrobí. Vsadil bych boty, i když sem je neměl, že mi po kůži tek ten jeho zpropadený jed.
Na druhý útok už mu nezbyly síly, přestože sem ležel na lopatkách. Dosáhnul svýho, ochránil si teritorium a mohl v poklidu zemřít. Hadi nejsou zákeřný. Položil hlavu a pomalu umřel, napospas těm mravencům, který se jenom kliďánko přesunuli o pár decimetrů a pokračovali v bezstarostný hostině.
S hadama je obtíž. Nikdy si nemůžeš myslet, že máš situaci pod kontrolou. Tehdy sem se to naučil metodou šoku.
Pokud byste se rádi stali spisovateli, klikněte na Chci vydat knihu.
