Nečekej na múzu, jdi proti ní, radí spisovatelka Zuzana Strachotová

o čem psát, jak začít psát, tipy pro spisovatele

Co dělá dobrého spisovatele nebo spisovatelku? Jak důležitý je talent a jak píle? Jak si obohatit slovní zásobu a jak začít psát knihu? Exkluzivně pro blog Pointy se nad tím zamyslela autorka knižní fantasy série Devět dní.

Text: Zuzana Strachotová

Na světě existuje jen málo povolání, která si za život vyzkouší téměř každý. A pokud bychom se měli zaměřit na umění, v zásadě nám zbývá jediná oblast: psaní.

Ruku na srdce, kdo z vás nezkoušel někdy napsat krátkou povídku, romantický dopis, báseň nebo fanfikci? Můžete namítnout, že zpívání je mnohem častější projev umění. Od hudební výchovy ve škole až po veselé nápěvy ve sprše. Málokdo už se ale odváží vyrazit s tím do světa. Já osobně mám dokonce ze zpívání trému, která mi znemožňuje projev v kolektivu. Stejně tak kreslení končí obvykle u památníků nebo v lepším případě vyvěšenou čtvrtkou na nástěnce družiny.

Jakmile dojde na lámání chleba a člověk má jít s kůží na trh, vede literatura s přehledem. Stačí se zeptat kteréhokoli velkého nakladatelství, kolik jim za měsíc přijde rukopisů. Konkurence je obrovská, herní píseček široký a přesto malý. A někde uprostřed toho stojíte vy a v hlavě skrýváte tichý, neodbytný hlásek:

„Chci napsat knihu.“

Gratuluju, v tomhle vám opravdu nic nebrání. Maximálně lenost, což se často děje mně, nicméně v zásadě jsme u konce problému. Toužím-li napsat knihu, není nic jednoduššího, než sednout k počítači a začít psát. V tomto okamžiku se však mnoho lidí zastaví a začne přemýšlet.

Co bych měl(a) napsat?

Pokud přemýšlíte, co napsat, uvažujte především nad tím, proč vůbec chcete něco psát. Ne vážně… proč chcete psát, když nevíte co? Ještě strašlivější variantou je ptát se na téma ostatních. Nemluvím teď o psaní na zakázku, o příbězích pro potěchu ostatních. Sama mám za sebou několik fanfikcí. Spoustu z nich jsem psala kvůli soutěžím, avšak ještě větší množství kvůli sobě. Chtěla jsem číst příběhy podle mých představ. Nečekat, jak to v anime dopadne. A to je možná nejdůležitější pravidlo: Pište jen to, co sami chcete číst.

Snad každý by si přál slávu pro svou knihu. Je to normální. Rodič svému dítě také přeje úspěch. Trochu problém nastává, pokud je hybatelem tvorby právě touha po slávě. Napsat něco, abych vydělal peníze a nemusel pracovat? Aby ji každý znal a přečetl? Aby se o vás psalo v časopisech a zvali vás na besedy a festivaly? Vítejte v řadě, kde vedle vás stojí tisíce dalších, kteří ale navíc do příběhu vložili zapálení, radost, touhu, víru…

Proti tomuhle koktejlu máte pramalou šanci, pokud jdete do boje pouze s představou „něco napsat“. Odpověď na první otázku tedy zní: Pište příběhy, které přinesou druhým zábavu, útěchu, radost, inspiraci nebo odreagování. A hlavně si je po sobě znovu sami rádi přečtete.

Spisovatelka Zuzana Strachotová
foto: devetdni.cz

Jak to napíšu?

Zpěvák musí hezky (a dobře) zpívat. Malíř musí hezky (a dobře) malovat. Spisovatel? Zřejmě hezky (a dobře) psát? Já bych řekla, že to tak je. Stejně jako divák sledující tanečníky nepozná, že právě v kubánské rumbě provedla dvojice krok nazývaný Aida (většině lidí se vybaví maximálně opera Aida), zato pozná, že se tam dotyční kymácí jak dvě prkna, tak podobně čtenář, který nestudoval bohemistiku, pozná, zda se mu text líbí a dobře čte. Hrubky, špatná stylistika, malá slovní zásoba, tempo, dialogy… to vše čtenář vnímá okrajově, přesto s přehledem ucítí, co mu vyhovuje a co ne.

Cit a talent v sobě buď máte, nebo ne, literaturu jste buď studovali, nebo ne, jedno mají ovšem tyto cesty společné. Musí se rozvíjet. Nikdo nemá zaručený recept na „úspěšného spisovatele“.  Půlka lidí už teď možná má slova rozporuje a hledá v nich výjimky (druhá hledá pravopisné hrubky, vždyť každý spisovatel přece musí umět češtinu na jedničku, ne?). Důležité je, že pokud se psaní věnujete, budete rozvíjet i svoje schopnosti.

Vždycky můžete zlepšovat slovní zásobu a vyjadřování čtením jiných autorů. Vždycky můžete studovat odborné knihy nebo chodit na přednášky. Vždycky můžete navštívit kurzy nebo využívat myšlenkové mapy a storyboardy. Vždycky můžete požádat někoho o pomoc nebo si vzít k ruce Slovník spisovné češtiny (Bůh ví, že já bych ho potřebovala mockrát!). Hlavní je ale převzít odpovědnost sám za sebe, být důsledný a jít si za svým cílem.  Psát – číst – psát – číst – psát – psát – psát! Nespoléhat se na ostatní. „On to za mě opraví.“ „Ona to za mě přepíše.“ Ten hlavní chtíč by měl jít z vás.

Pak už nezáleží na tom, zda jste bývalý fotbalista, máma na mateřské, student, novinář, markeťák, lingvista nebo profesor na univerzitě. Cest je spousta, záleží na vás, po jaké se vydáte. Šance je pro každého. Avšak jen málo má sílu dosáhnout cíle.

Já to nedokážu

Cest je skutečně mnoho a jak jsem výše odvážně prohlásila: „šance je pro každého“, nicméně stejně mnoho lidí neuspěje. Ne každý byl obdařen talentem na psaní, stejně jako bude mnoha dětem zakazováno zpívat ve škole českou hymnu, protože zpívají falešně (od té doby jsem milovala hudební výchovu…). Pokud však v sobě cítíte, že máte na víc, že si dokážete splnit sny a ukázat ostatním, jak moc se spletli, pak není potřeba zbytečně se tyranizovat panickými myšlenkami.

Pokud nemáte vystudovanou bohemistiku, s velkou pravděpodobností prostě budete mít problémy s pokročilou gramatikou. Od toho Bůh stvořil editory a redaktory. Dokonale zvládnutá čeština neznamená, že bude mít výsledná kniha ducha, šťávu, nápad, originální pojetí, atd. Proto se zbytečně neužírejte obavami, jak všechno zvládnete. Zkušenosti budou přicházet postupně.

Rozhodně to ovšem není pokyn k liknavosti. Dejte svému příběhu maximum, čeho jste schopní. Sami brzo najdete postup, který funguje. Nečekejte na múzu, jděte proti ní. Někdy stačí sednout si na zadek a položit ruce na klávesnici. První hodinu možná budete zírat na jednu rozepsanou větu. Zkuste se nevzdat a pokračovat dál. Balancujte text s citem. Vyhněte se kýči a klišé. Buďte otevření konstruktivní kritice, ale vybírejte své rádce velmi opatrně. A hlavně dobře poslouchejte své postavy. Nechte je mluvit za sebe. Protože příběh není v hlavě, je v srdci. A bude takový, jaký si ho vysníte. Doslova. A do písmene.

Máš rozpracovaný rukopis? Splň si sen a vydej knihu.