Obvykle dělíme lidi na ty, kteří si čtou a nečtou. První skupinu můžeme ještě dál rozdělit podle toho, jaké knihy preferují. Zdá se mi, že v dnešní době si někteří raději čtou odbornou literaturu nebo knihy o osobním rozvoji než beletrii nebo poezii. Ne že by pro ně knihy o osobním rozvoji byly o tolik zajímavější, ale považují je za prospěšnější. Myslí si, že z beletrie nic nezískají. Dlouho mě ani nenapadlo o tom přemýšlet. Ale před několika dny jsem se sama sebe zeptala – je tomu opravdu tak? Skutečně z beletrie nic nezískáváme?
Text: Kateřina Mordačová
Začala jsem přemýšlet nad tím, co by nám beletrie mohla dát. Tak zaprvé – bohatou představivost. Vždyť to je naprosto úžasné, jak se dokážeme octnout v jiném městě nebo časovém období, a to okamžitě.
Zadruhé – když už jsme tam někde daleko s hrdiny knihy, tak začínáme prožívat to všechno, co se děje, s nimi. Dokážeme si taky představit, jaké to je, být tímhle člověkem nebo dostat se do takové životní situace. A to v nás podporuje empatii, o níž se dnes podle mě mluví docela hodně. Nejen mezi těmi, co rádi čtou knihy, ale i mezi vědci. A tak jsem začala pátrat po různých studiích.
Knihy vs. televize
The Telegraph, The Independent a The Economic Times uvádějí studii Kingstonské univerzity, ve které bylo 123 lidí dotázano ohledně toho, jestli preferují číst knihy (a co v tomhle případě rádi čtou), dívat se na televizi nebo hrát počítačové hry. Následoval test prosociálního chování a návyků v komunikaci s ostatními lidmi.
Studie prokázala, že ti, kteří čtou beletrii, vykazují vyšší schopnost se vcítit do nějaké situace, prožít ji tak, jak jí prožívá druhý. Non-fiction knihy taky nejsou špatné – ti, kteří preferují tenhle typ, vykazují sociálnější chování a dokážou se podívat na situace z jiného pohledu.
Není beletrie jako beletrie
Scientific American a další časopisy uvádějí studii, kterou provedli sociální psycholog Emanuele Castano a doktor David Kidd z New School. Poprvé se objevila v časopise Science. Ve své studii shrnuli pět předešlých, kterých se zúčastnilo od 86 do 365 lidí.
Lidem byly rozdány knihy, které si měli přečíst. Někdo dostal general fiction či literary fiction, jiný zase non-fiction nebo nic. Těm, kteří dostali za úkol si přečíst non-fiction nebo nic, nevykázali velký pokrok v empatii. Totéž se týká těch, kteří měli general fiction. V tomto případě se to vysvětluje tím, že hrdinové takovýchto knih jsou obecně ordinérní a čtenář může předurčit, co udělají. Kdežto v literary fiction je hlavní důraz kladen právě na vnitřní svět hrdiny a většinou jde o neobvyklé příběhy.
Čtyřiadvacet důkazů
The Washington Post poskytuje odkaz na celou řadu studií na tohle téma. V roce 2006 například vznikla jedna dvouetapová. První etapa se skládala z toho, že účastníci měli poznat nějakého autora. Druhá etapa zahrnovala testy na empatii a schopnost rozpoznat podle očí, jaké emoce druhý člověk cítí. Ukázalo se, že ti, kteří poznali nejvíce autorů beletrie, měli nejlepší výsledky v testech.
V roce 2000 Jemelijan Hakemulder z Utrechtské univerzity v Německu napsal knihu sestávající ze čtyřiadvaceti studií, které prokázaly, že čtení je prospěšné v sociálních vztazích. V roce 2013 pak Americká asociace psychologů uvedla, že když si při čtení představujeme scény z knihy, zvyšuje to naši empatii a prosociální chování. Raymond Mar v roce 2006 prokázal, že aktivita časti mozku odpovídající za posuzování emocí, je aktivována, když si člověk čte příběh.
Empatie je potřeba
Jelikož jsem medička, bylo pro mě zajímavé najít něčí osobní blog, ve kterém bylo napsáno, že stejně jako je pro pacienta důležitá kvalifikace, odborné znalosti a profesionalita lékaře, je důležitá i empatie. Tentýž autor psal o své známé doktorce, která se při pohovoru s potenciálním zaměstnancem vždy ptá na to, jestli čte a co. A jestli preferuje čtení beletrie z toho důvodu, že pravděpodobně bude mít větší empatii než ti, kteří čtou pouze odborné články, časopisy a knihy.
Samozřejmě nejdůležitější je to, aby se knížka, kterou čteš, líbila především tobě. Pokud jsi se však doteď ochuzoval(a) o beletrii, protože jsi ji považoval(a) za zbytečnou, nyní už nemusíš.
