„Babička Irenka přišla!“ Dobrovolníci obnovují tradici předčítání, nad knihami se potkávají děti a senioři

20. 12. 2019 — Čtení na 8 min

Pamatuješ si ty chvíle v dětství, kdy ti prarodiče předčítali oblíbený příběh? Tajil se ti dech nad tím, jak to dopadne, a zároveň ti bylo tak nějak hřejivě hezky, protože tahle chvíle v alternativním světě patřila jenom vám? Přesně tyhle chvíle lidem připomíná Kateřina Karbanová, ředitelka neziskovky Letokruh, která pomáhá seniorům začlenit se zpět do života.

Text: Viola Černodrinská

„Měla jsem perfektní vztah s dědečkem, trávila jsem s ním v dětství hodně času, takže pro mě je práce se seniory přirozená a dává mi smysl,“ říká Kateřina. „Nevidím důvod, proč jim neumožnit, aby se zapojili do společnosti, proč je přehlížet jen kvůli číslu v občance. Celé je to o tom ukázat seniorům, že pořád mají co nabídnout, přestože si kolikrát myslí, že na ně už není nikdo zvědavý a že nic neumějí. Všechno je to o tom, chtít. A když někdo chce, tak to jde, i když je mu třeba přes osmdesát.“

Seniorům zprostředkovává širokou škálu dobrovolnických činností: sázení stromků, návštěvy psích útulků, háčkování s klienty pečovatelských domů a právě předčítání knih. Ve školkách, školách, ale i v domovech důchodců. Na rozhovor přišla s Irenou Polednovou, jednou z dobrovolnic, které děti ve školce neřeknou jinak než „babička Irenka“. 

Jak u vás dobrovolničení funguje?
Katka: Většinou vypíšeme výzvu do novin konkrétních městských částí. Senioři tahle periodika pozorně pročítají a na výzvy reagují. Pozveme je na osobní pohovor, kde zjišťujeme, co by chtěli dělat a jaká mají očekávání. Se všemi se pak pravidelně setkáváme v rámci našeho DobroKlubu a vyměňujeme si zkušenosti a dojmy. Vznikají tak nová přátelství a vazby mezi lidmi, kteří mají podobnou energii a založení.

Co z nabízených aktivit Letokruhu seniory láká nejvíc?
Katka: Mezi všemi vítězí čtení, nejen dětem ve školkách, ale také starším seniorům v zařízeních sociální péče nebo těm, kteří žijí sami a potřebují nějakého společníka. Dobrovolníci tak docházejí k nim domů, čtou si, vezmou je na procházku, povídají si a snaží se je rozptýlit z jejich samoty. Něco ve smyslu senioři seniorům.

Mají školky samy od sebe o čtení zájem?
Katka: Mají, a velký. Až mě to překvapilo. Původně jsem si myslela, že o to bude zájem jen v jeslích, dětských skupinách a školkách, ale nedávno jsme umístili dobrovolníka také do základní školy na Praze 4. O dědečka, který je zároveň erudovaný matematik, se tam div nepopraly čtyři třídy. Tak tam teď chodí každý týden, v rámci hodin češtiny dětem čte a povídá si s nimi nejen o literatuře.

Katka jako dobrovolnice začínala, Irena se dobrovolničení začala věnovat nedávno.
Foto: Nathalie Peyrichout

Podle jakých kritérií vybíráte zařízení nebo instituce, kde senioři čtou?
Katka: Většinou podle toho, kde bydlí, aby nemuseli nikam daleko dojíždět. Na pohovorech vždycky nejdřív zjišťujeme, co by senioři dělali rádi a kam by rádi docházeli. ětšinou už určitou představu mají, společně jen ladíme detaily tak, aby vše bylo podle jejich představ a zároveň ke spokojenosti protistrany. Občas se stane, že se senior-dobrovolník přihlásí na určitou aktivitu, třeba jako právě čtení ve školce, ale postupem času z toho vzejde daleko více činností. Což je skvělé, protože se tak cítí jako opravdu užiteční.
Irena: Já takhle chodím číst dětem a také seniorům do domova důchodců ve Vršovicích. Svoji babičku jsem milovala, a tak je mi mezi devadesátiletými stařenkami dobře. Polovina babiček u toho sice po chvíli usne, ale o to víc si užijou závěrečnou debatu. Bavíme se třeba o tom, jaké knihy dřív rády četly, a společně vzpomínáme na život, který vedly, když byly mladší. 

Kterou knihu s nimi momentálně čtete?
Irena: Všechny si houfně odsouhlasily Janu Eyrovou. 

Procházejí senioři speciálním školením?
Katka: Každý z nich musí projít úvodním zácvikem, na kterém se dozví základy a zásady dobrovolnické činnosti. Snažíme se zařadit také různé workshopy, na leden plánujeme kurz Jak číst dětem poutavě, kde si senioři nacvičí práci s hlasem a dýcháním. Číst správně nahlas zní jako banalita, ale banalita to není. Udržet pozornost dětí při čtení nemusí být vůbec snadné. A někdo může zprvu trpět trémou nebo obavami.
Irena: Pamatuju si, že jsem u svého prvního čtení vypila dvě sklenice vody, aby mě nezradil hlas. Byla jsem zvyklá číst svým dětem i vnoučatům, ale ne celé školce. To ze začátku vyčerpá, zvlášť když se snažíte měnit hlasy podle různých postav, aby to děti bavilo. 

Jaké knihy jim čtete nejradši?
Irena: Knížky, které jsem četla ještě těm svým. Smolíček Pacholíček, O Koblížkovi a sem tam to proložím nějakou pohádkou s princeznou. Děti jsou strašně milé a chovají se ke mně hezky.
Katka: Dnešní babičky malých dětí jsou úplně jiné, než byly babičky, když já jsem byla malá. Za nás byly v důchodu a měly hlavně vnoučata, dneska babičky aktivně cestují, chodí cvičit, studují na univerzitách třetího věku. Kolikrát na hlídání vnoučat ani nemají čas. Mezigenerační kontakt se tak vytrácí a „naše“ babičky a dědečci to trochu suplují.

Máte tedy pocit, že dětem dnes chybí kontakt s prarodiči a obecně se seniory?
Irena: Chybí, určitě. Já už od září chodím číst každé úterý a pokaždé mi ty děti visí na krku a výskají „babička Irenka přišla“. A já jsem za to strašně šťastná. Třicet let jsem pracovala v mateřské školce jako kuchařka a děti prostě miluju. Čtení jim prokládám básničkami a ony se smějí a chtějí ještě.

Takže jsou to pozorní posluchači?
Irena: Jsou na lehátku a neřeknou ani slovo. A když skončím, tak žadoní o přídavek.
Katka: Je tam samozřejmě rozdíl v délce čtení. Tříleté děti vydrží tak patnáct minut a pak usnou, zatímco předškolní děti už po obědě spát nemusí a pozornost udrží během celého čtení.

„Když skončím, děti žadoní o přídavek,“ říká Irenka.
Foto: Nathalie Peyrichout

Co vám čtení pro děti a seniory přináší?
Irena: Už se necítím tak sama. Trvalo mi to pět let od manželovy smrti, než jsem začala s dobrovolnickou činností, a mám pocit, že zase někam patřím.

Katko, co vidíte jako největší přínos společného čtení vy?
Katka: Senioři ocení, že jim někdo věnuje čas, většina z nich je opuštěných. A pro naše dobrovolníky je to v podstatě o tom samém a o pocitu, že ještě stále mohou někomu něco předat a být užiteční.

Momentálně pomáháte zprostředkovat aktivity čtyřiceti dobrovolníkům. Plánujete se do budoucna rozrůst?
Katka: Rozrůst ano, zatím tedy ne za hranice hlavního města. Ale kdo ví. Pro mě je podstatnější mít malý počet dobrovolníků, kteří budou skvěle fungovat a kterým budeme schopni zajistit individuální koordinátorský servis. Budou mít pocit, že jsou vítáni, že to, co dělají, dělají dobře, že to má smysl a že jsme tu prostě pro ně.

Kateřina Karbanová

Začínala jako dobrovolnice. V roce 2015 vytvořila, zrealizovala a akreditovala mezigenerační dobrovolnický program pohádkových čtecích babiček a dědečků s názvem „Přečti“ v rámci neziskové organizace Mezi námi. Letokruh založila teprve před rokem. Jejím profesním snem je vytvořit krajské dobrovolnické centrum s akcentem na seniory.

Irena Polednová

Třicet let pracovala jako kuchařka v mateřské školce. Momentálně je v důchodu. Vede kurzy háčkování v domě seniorů ve Vršovicích, kam dochází i předčítat. Jednou týdně předčítá také dětem v mateřské školce Začít spolu – 4Medvědi na Praze 4.