Snem každého redaktora je zdravě sebevědomý autor schopný zralé diskuse a text, kde stačí občas vyznačit opakující se slova, zkrátit dlouhá souvětí, případně položit doplňující dotaz v místě, kde by běžný čtenář nejspíš tápal. A sny se občas plní. Fakt! Pokud se chcete dozvědět, jak napsat a upravit rukopis co nejlépe a usnadnit tak práci nejen redaktorovi, ale i sobě, jste tady správně.
Text: Jana Šulistová
Zanedlouho to budou dva roky, co jsem se zapojila do chodu Pointy. Jako redaktorka či betačtenářka mám za sebou kolem deseti knih. Ty mimo Pointu nepočítám, ale tam většinou pracuji s lidmi, jejichž práci i způsob přemýšlení už léta znám.
Většinou si vybírám jen takové knihy, které bych si s chutí přečetla i zadarmo. Jenže Pointa je, řečeno parafrází z Forresta Gumpa, jako bonboniéra – nikdy nevíš, co ochutnáš. Samozřejmě zkušený mlsal, který třeba nemá rád kávu, nikdy nesáhne po bonbonu ve tvaru kávového zrna. V mém případě jsou to vědecké knihy, milostná poezie, cestování a vaření. Jenže pak natěšeně natáhnu ruku po oblíbeném nugátu, který má dle ukázek dokonalou formu i barvu, ale až po vybrání příslušné částky zjistím, že jsem chuťově čekala něco úplně jiného. Málokterý z oslovených redaktorů má totiž před „plácnutím“ (tedy odsouhlasením spolupráce s autorem) čas přečíst obsáhlý román, aby zjistil, co přesně přijde. A v tom je rozdíl oproti klasickému nakladatelství, kde se před vydáním třídí zrno od plev tak usilovně, že nakonec odmítnou třeba i Harryho Pottera.
Moje cesta k redakci knih
Ke knihám jsem se dostala od časopisů, kde se většinou brutálně krátí a edituje v rámci časopiseckého „tone of voice“. Na zdvořilostní tance tam mají čas jen ti nejvyspělejší fakíři, přesto jsem se jako editorka vždy snažila být hodná a vstřícná. Samozřejmě pokud jsem zrovna nenarazila na Ctrl+c a Ctrl+v z Wikipedie nebo velmi neumělou recyklaci článku z předloňska.
Rukopis z pohledu redaktora
Znám to neuvěřitelné rozechvění, když z člověka tryská dílo, i potřebu se s ním pochlubit. Svůj první (a nejspíš poslední) „román“ jsem dvěma prsty (píšu jimi dodnes) naklofala do stroje ve dvanácti letech. Rozechvěle jsem čekala na verdikt rodičů, kteří mi místo pochvaly pobaveně sdělili, že jsem zkompilovala Cirkus Humberto s dalšími knížkami o koních. Tehdy jsem ztratila ambice plnit police knihoven, ale o to víc ctím tvůrčí úsilí, ať je jeho výsledek jakýkoli. Na poli hodnocení se snažím pohybovat lehounce jako pampeliškové chmýří.
Ovšem jen do chvíle, kdy má kniha vyjít a vím, že budu uvedená v tiráži. Pak autorovi většinou nasadím válečky a snažím se z něj vymáčknout maximum. Sama jsem už totiž ochotná číst máloco. Občas si ulevuju podtrháváním chyb tužkou a řadu (zejména přeložených) knih odhazuju s řevem: „Proboha, kdo to redigoval a kdo dělal korekturu?!“
Za dva roky načechrávání cizích textů u rozsáhlejších děl autora žádám o stručný nástin zápletky a rozuzlení (nebojte, nápad neukradnu ani neprozradím pointu). Vyhnu se tak překvapení, že v půlce reálně se tvářícího milostného příběhu náhle přistanou mimozemšťané, hrdinka otěhotní v březnu a porodí za strašlivé letní bouře a děj se zacuchá do nepostihnutelných motanic, kdy už nejste s to rozlišit zpupného Ivana Pavloviče od dobrotivého Pavla Ivanoviče.
Slovo k autorům
Autoři mohou pro hladký chod spolupráce při vydání knihy udělat hodně. Obracím se na pisatele prvotin, protože zkušení vědí!
- Dílo nechte uležet
Pořádný odstup potřebuje nejen velká olejomalba, ale i malá knížečka milostných básní, která vám často přestane připadat dobrá ve chvíli, kdy pomine bolest z rozchodu.
- Rukopis dejte přečíst více lidem
A tím nemyslím jen kamarádku, pro kterou je problém napsat i nákupní seznam. Znám autora, který už dva roky cizeluje knížku pomocí asi osmého betačtenáře. Všem rovnou hlaste, že nečekáte plácání po zádech, ale konstruktivní kritiku. A připravte se na ni – jakmile totiž dáte dílo na trh, nikdo vás šetřit nebude. I kdyby vám to natřela bývalá přítelkyně na svém „blogísku“, není to nic příjemného. S kůží na trh jděte teprve tehdy, když máte jistotu, že by si váš román koupila i učitelka češtiny nebo sečtělý strejda Karel.
- Pečlivě vybírejte, s kým chcete spolupracovat
Z profilů se dá poznat hodně. Zvažte, jaký je váš vztah k autoritám, a klidně zvolenému redaktorovi napište, že vám kritika nedělá dobře a máte potřebu se stavět na zadní i při opravách tvaru mě a mně. Při práci na knize, která mnohdy bývá autobiografická, totiž může z hlubin podvědomí vytrysknout ledacos. Třeba i to, že maminka u vašeho s láskou psaného přání ke Dni matek ve druhé třídě věnovala pozornost pouze chatrnému pravopisu.
- Redaktor není váš nepřítel
Jsem přesvědčená, že nikdo z nás tuhle práci nedělá proto, aby autory sadisticky solil a užíval si pocitu nadřazenosti. Je pravda, že třetí upozornění na nelogičnost v příběhu není příjemné, ale na kosmetiku se také chodí proto, aby člověk byl hezčí a upravenější, i když trhání obočí a čištění pórů bolí.
Nebojte se diskutovat, když se vám něco nezdá, a slušně se ohradit proti věcem, s nimiž nesouhlasíte. Žádný redaktor není neomylný a samozřejmě do spolupráce vnáší i kousek sebe, přestože by se měl s nápady držet co nejvíc stranou. Sama dávám přednost pouhému vysvětlení, proč se mi vyznačená část textu nezdá. Ovšem od třetího „přehozu“ textu se dost často dopouštím netrpělivého vpádu na hrací plochu a ukazuju, jak bych to „sakra už konečně!“ hrála já. Nicméně autor má vždy právo vykázat mě zpátky do hlediště! Každopádně se zkuste nad připomínkami co nejvíc zamyslet, i když třeba nakonec prosadíte svou. Budete-li však trvat na něčem, přes co redaktorův vlak prostě nejede, může se stát, že se vaše cesty nakonec rozejdou. Prostě jste si nebyli pro tento tvůrčí proces souzeni.
Závěrem
Cesty tvoření jsou nevyzpytatelné a jeden se učíme od druhého. Na konci by však vždycky měla být knížka, kterou si lidi s radostí přečtou a nechají si ji v knihovně.
Osobně se nejraději věnuji seberozvojovým a psychologickým knihám, chytře napsaným ženským románům (nikoli červené knihovně), příběhům s přesahem (jako je třeba novela TAM od Nadi Pischové, na které se právě pracuje) a pohádkovým knížkám pro nejmenší čtenáře. Dále rediguji dobrodružný příběh pro teenagery Johnny a Jessie: Zapomenutý mýtus, který napsala Jaroslava Kelly, ale zjišťuji, že na dobrodružné zápletky jsem moc velká sucharka a hnidopiška. Když si občas z nedostatku jiné televizní zábavy pustím jako kulisu k háčkování třeba některý z thrillerů na Prima Love, uvědomuji si, že po logických zásazích by z některých příběhů moc nezůstalo. I u milovaného Columba občas nadskakuji z klišé, jakým je nález utrženého knoflíku, bez nějž by i slavný detektiv byl namydlený.
Těším se na schválení práce na knize Františka Lomského Mindfulness: Co vám ještě neřekli? a veršované pohádce O líné Růženě a hloupém princi od Milana Kaplana. Mezi vydané knihy, na kterých jsem se jako redaktorka na Pointě podílela, patří An(n)a, Mediace, De(bil)níček, Jednou na útěku, vždycky na útěku, Jedna musí z kola ven nebo Kdo zachrání Bylínky. Děkuji všem, s nimiž jsem zrodem knihy úspěšně prošla, a těším se na další spolupráce.
