Knihovna by měla být významným kulturním a komunitním centrem, které se podílí na životě ve městě. Přesně to je i cílem Knihovny Třinec. Chce se stát místem, kde budou lidé trávit svůj volný čas, inspirovat se a hledat informace i zábavu. Jak se jí daří tuhle misi naplňovat v době pandemie? A jak vůbec vypadá práce v knihovně v tomhle období? Nejen o tom mluví v rozhovoru s Pointou její PR manažer Honza Delong.
Než se dostaneme k práci v knihovně a jejímu fungování v téhle době, můžeš se čtenářům krátce představit?
Jsem 31letý kluk z Třince. Pět let jsem studoval anglický jazyk a literaturu a rok navíc i češtinu. Působil jsem na KISKu (Kabinetu informačních studií a knihovnictví) na Masarykově univerzitě, který se zaměřoval na sociální inovace v knihovnách. Na MUNI jsem také vystudoval informační studia a knihovnictví. V roce 2012 jsem začal pracovat pro Knihovnu Třinec, od práce knihovníka jsem se dostal až na pozici koordinátora akcí a PR manažera. Mimo to jsme spolu s kamarádem před více než deseti lety založili Literární večery v Třinci, kam dodnes zveme zajímavé osobnosti české i světové literatury. Sám i píšu, vydal jsem básnickou sbírku Dušinec v nakladatelství Perplex. Před několika lety jsem absolvoval Aspen Institute Young Leaders Program. Mám psa Flokiho, dceru Alici a na cestě dalšího potomka.
Jak ses k práci v knihovně dostal? Kdyby ses mohl vrátit zpátky v čase, vydal by ses stejnou cestou?
Když se ohlédnu zpět do roku 2012, tak bych se rozhodně vydal stejnou cestou, která byla dost nečekaná a i po těch letech si říkám, jak se to vlastně stalo, a spokojeně se u toho usmívám. Ještě předtím, než jsem nastoupil do knihovny, byl jsem na lokální úrovni dost činorodý. V roce 2009 jsme s Mirkem Kaletou začali v místní vinárně pořádat Literární večery v Třinci. Začátky byly dost uvolněné. Neměli jsme žádný program, jen se vždycky domluvila parta kamarádů, co se sešli v malé místnosti pro zhruba 12 lidí, kde si četli. Vlastní věci, oblíbené texty, občas někdo přinesl kytaru a ve chvíli, kdy jsme byli v té správné náladě, se začalo zpívat. Po roce jsme si řekli, že to zkusíme posunout dál a otevřít večery veřejnosti. Začali jsme zvát spisovatele a spisovatelky a k tomu i hudebníky, kapely. A k našemu velkému překvapení začali lidé chodit. Občas jich bylo tak moc, že se prostor pro zhruba 25 lidí zaplnil tak, že někteří museli stát i na chodbě. V publiku se tehdy objevila i ředitelka třinecké knihovny Martina Wolna, dali jsme se do řeči a já začal v knihovně pomáhat jako dobrovolník na akcích.
V roce 2012 jsi měl končit studium…
Ano, ale dal jsem si na čas s bakalářkou a najednou jsem měl moc času, který jsem chtěl nějak smysluplně využít. Proto jsem zašel do knihovny a zeptal se, jestli nemají místo. A nakonec měli, což bylo podle mě i tím, že jsem za sebou už měl nějakou práci pro knihovnu, a oni tak věděli, kdo jsem, co dělám, a dost ve mě věřili. Už tehdy totiž u nás fungovalo něco na způsob talent managementu nebo head huntingu a funguje to dodnes. Do týmu nebo pro spolupráci aktivně vyhledáváme lidi, kteří něco umí, mají něco za sebou nebo před sebou a můžou knihovnu obohatit a posunout dál. Třeba se mnou do knihovny přišly i Literární večery v Třinci. No, možná jednu věc bych změnil, dostudoval bych řádně anglistiku, jenže práce v knihovně mě tak pohltila, že šlo studium a všechno kolem stranou.
Jan Delong a Erik Tabery v Knihovně Třinec
Knihovna je v mnoha ohledech nositelem kulturního života v obcích. Jak se s tím perete v době covidu?
Myslím, že covid-19 ukázal, jak flexibilní a adaptabilní knihovny jsou a že dokážou plnit svou roli i v době krize. Poukazuje to na jejich smysl a důležitost. První vlně jsme čelili solidaritou a nově nalezenou energií a odhodláním pomoct tam, kde to je akutně potřeba. Šili jsme roušky, tiskli obličejové štíty, distribuovali dezinfekci a pustili jsme se i do projektů, jako jsou třeba 3 povídky pro Třinec (bit.ly/tripovidkytrinec). Pak přišlo rozvolnění a nadechnutí, což jsme pocítili i na návštěvnosti, kdy lidé chodili a byli rádi, že máme zase otevřeno.
Pak přišla druhá vlna… Jak to vypadá teď na podzim?
Druhá vlna a opětovné uzavření knihoven byly docela tvrdá rána. Při narůstajících číslech to nebylo nic nepředvídatelného a spíš jsme jen čekali, kdy se to stane, ale oproti jaru té energie nebylo tolik a naopak bylo kolem více viru, což pocítili i lidé (mezi nimi i já) z našeho týmu, naštěstí s relativně lehkým průběhem. I tak ale pomáháme, třeba jsme půjčili notebooky do rodin, kde je děti potřebovaly k distanční výuce. Přešli jsme na online režim třeba u vzdělávacích akcí pro seniory a rozšířili nabídku e-knih. V době, kdy vedeme spolu tenhle rozhovor, připravujeme otevření výdejového místa, takže se knihovna vrátí zpět, i když ve velmi, velmi omezeném režimu.
V knihovně máš na starosti i konání akcí…
Knihovna Třinec se zaměřuje na akce pro veřejnost. Vzdělávací, kulturní, komunitní. Pro všechny věkové kategorie od nemluvňat po babičky a dědečky. Pro lidi z různých sociálních vrstev, mezi kterými neděláme rozdíly. Akce, které organizujeme nebo kterým propůjčujeme prostor a dáváme jim záštitu, jsou založeny na zážitcích, setkávání a na společně stráveném čase. Od března to buď jde jenom trochu, nebo vůbec. Po rozvolnění jsme stihli několik akcí především venku, ale pak knihovna zase zvláštně utichla. Navíc jsme spoustu akcí z jara přesunuli na podzim a ty pak následně na rok 2021. Jde třeba o první ročník ČteFesT (Čtenářského festivalu Třinec), na který jsme se těšili a více než rok jsme ho připravovali…
Co online eventy? Pořádáte nějaké?
Online je pro mě doplněk, ale není to úplná náhrada, umožňuje aspoň něco, ale tomu přímému zážitku se nevyrovná. Proto se virtuální prostor snažíme využít trochu jinak, být kreativnější než obvykle. Takhle jsme třeba zvládli zorganizovat tradiční Noc s Andersenem, která byla netradiční v tom, že neprobíhala v knihovně, kde se nekonala přespávačka, ale vše se odehrávalo u přihlášených rodin doma. Ty si v den konání vyzvedly v knihovně balíčky s knihami a aktivitami a pak jsme se s účastníky spojili pomocí živého streamu a úkoly společně plnili, četli si a prostě byli na dálku aspoň trochu spolu.
Knihovna Třinec
Byl jsi součástí iniciativy #zaknihovny. Proč iniciativa vznikla a co bylo jejím cílem?
Za celou dobu, co pracuji v knihovně, to podle mě byla jedna z kampaní, která měla opravdu smysl a dokázala něčím pohnout. Nejlepší na ní bylo, že v podstatě vznikla odspoda od řadových knihovnic a knihovníků, kteří najednou velmi přesně a věcně formulovali, v jaké platové mizerii se čeští knihovníci nacházejí. Paradoxní je to, že velké procento knihovníků jsou vysokoškolsky vzdělaní specialisté, přesto jich v roce 2019 více než 85 % nedosáhlo na průměrný plat a většina z nich byla zařazena do nižších platových tříd, než na které měli díky vzdělání nárok.
Podařilo se vám cíle iniciativy prosadit? Jak s tím zamávala epidemie?
Kampaň byla poměrně rychlá, ale o to účinnější, protože se knihovníci dostali až k ministrovi kultury, který se velmi aktivně začal zajímat o knihovny jako takové, a i díky společné snaze odborů došlo ke zrušení poslední platové tabulky, kde byli také knihovníci. Jen v roce 2019 nikdo netušil, co přijde a že to vlastně byla jen taková příprava. Realita je totiž taková, že s nastupující ekonomickou krizí a škrty, které dopadají poměrně tvrdě na kulturu a knihovny už nyní, bude potřeba vyvinout minimálně stejné množství energie a společenského tlaku, abychom knihovny udrželi živé, a to především obsahem, náplní a smyslem. I když už se zřejmě nikdy nevrátíme do stavu před pandemií, nesmíme rezignovat a z knihoven vytvořit jen obyčejná skladiště knih, do kterých si čtenář jednou za měsíc přijde něco vyzvednout a pak zase vrátit.
