UKÁZKA knihy Jak jsme jeli 5000 km na kafe od Ladislava Aladara Cáska

5. 12. 2018 — Čtení na 6 min

Ukázka knihy Ladislava Aladara Cáska, kterou můžete podpořit v předprodeji na bit.ly/KupLadislava.

Zhruba po 70 km uděláme krátkou přestávku. Hlavně se musíme zbavit nepromoků, protože teplota stoupá a navíc už dávno neprší. Rozhlídnu se a mezi kopci vidím jezero Krupac. Je to prý jedno z nejoblíbenějších a nekrásnějších lokalit v Černé Hoře. Petr studuje mapu a rozhodne, abychom jeli co nejkratší cestou na hranici s Albánií. Já samozřejmě neprotestuji.

Už z dálky je vidět Skadarské Jezero, které je největší na Balkáně vůbec. Leží na hranicích a přibližně dvě třetiny připadají Černé Hoře, zbývající část Albánii. Jde o krasové jezero, což znamená, že vzniklo rozpuštěním podloží a vzniklá sníženina se vyplnila vodou.

Voda v jezeře je velmi čistá, o to se stará přibližně 50 podzemních pramenů. Je spočítané, že se voda v jezeře kompletně vymění za 3 – 6 měsíců. Jezero má kolem 50 ostrovů a ostrůvků a na jednom z nich bylo vybudované vězení pro neplavce, tzv. Černohorský Alcatraz. Říká se, že vězení zrušili poté, co se jeden vězeň naučil plavat a utekl.

Konečně se dostáváme na vytoužené hranice. Panuje tu čilý ruch a především zmatek. Osobní auta tu mají přednost, takže kamiony ve svém pruhu musí čekat, nebo dokonce couvat, aby uvolnili cestu. V opačném směru je odbaven ten, kdo je na řadě.

Průjezd do Albánie je bezproblémový. Pouze kontrola dokladů a celník, který prohlíží vozidla, jen mávne, abychom tu nezdržovali. Ještě než opustíme přechod, vidím jak jeden kamion, zajíždí do odbavovacího pruhu. Je však příliš vysoký a s velkým rachotem roluje plechovou střechu celnice. Randál způsobí ještě větší zmatek, než tu doposud byl, raději mizíme.

Pokud byste se rádi stali spisovateli, klikněte na Chci vydat knihu.

Koplik. Malé město se 7000 obyvateli. Petr chce koupit SIM kartu, abychom měli přístup na internet a nebyli závislí na nějaké pochybné wifině. Zastavíme nedaleko centra. Mezitím, co Petr hledá obchod s mobilními telefony, stojím u motorek se zvednutým hledím přílby a v hlavě se mi mísí myšlenky. Je mi vedro od slunce, z předsudků či dokonce ze strachu? Na co pomyslí člověk, když se řekne Albánie? Nebezpečí, imigranti, násilí…

Petr stále nikde. Je pryč už víc jak 10 minut. Začínám být nervózní. Skupinka mladých kluků na mě civí z předzahrádky restaurace. Mám se bát nebo můžu být v klidu? Dodám si odvahy, sundám přílbu a doslova hypnotizuji směr, kudy Petr odešel.

Uplynulo dalších nekonečných 5 minut a Petr stále v nedohlednu. Sundám bundu a přehodím ji přes motorku. Je nesnesitelné vedro. Pohledy kluků z restaurace a chodců mě už tolik neznervózňují. Uklidňuji se, že se prostě dívají stejně, jako by se dívali na motorkáře u nás.

Po dalších 5 minutách už nemám strach o sebe, ale o Petra. Vytáhnu mobil, zkusím, jestli tu není wifina, abych zapudil černé myšlenky. Mám štěstí, wifina v dosahu a není zabezpečena. Začnu si psát s manželkou o dění kolem mě. Hodně mě to uklidňuje. Hlavně když nevidím ty pohledy kolemjdoucích.

Konečně se Petr objeví. Celý rozesmátý mě informuje, že obchod našel hned, ale obchodnice mu vypla tablet, když v něm chtěla rozběhnout novou SIM kartu. Tablet má už dávno po sezóně a trvá hodně dlouho, než naskočí. Viditelně jsem si oddechl.

„Prosím tě, odjeďme hned odtud, nebo se zblázním,“ škemrám.

Hned za městem je kruhový objezd, u kterého stojí trhovec se zeleninou. Mimo brambor a obrovských rajčat nabízí melouny, jeden si koupíme. Má necelých 5 kg a v přepočtu na naše peníze za něj dáváme asi 16 Kč. Pak pokračujeme úzkou silnicí směrem do Théth. Pro motorkáře velice známé místo.

Po 4 km přijedeme k hloučku malých stavení. Jsou to obchody. Na jedné straně stavebniny a naproti smíšené zboží. Jsou umístěny na strategickém místě, protože tudy musí projet každý, pokud se chce dostat do dalších vesnic. Nakoupíme pečivo a hlavně pití. Rohlíky vypadají a chutnají stejně jako u nás doma.

Vedle obchodu je „pohozená“ bílá karoserie dodávky. Je plná papírových krabic a pomačkaných obalů od potravin. Vedle ní chlápek ničí dřevěné bedýnky, polámaná prkýnka hází na hromadu papíru, igelitů a plastů. Albánci jsou velice nešetrní k přírodě. Místo aby odpad odváželi, nahází vše na hromadu a pak spálí. Takže, pokud je v dálce vidět černý hustý dým Albánci se zbavují odpadků.

Řidiči, jsou kupodivu velice ohleduplní. Když nás vidí, už v dálce zastavují a čekají, až projedeme. Nebo jsou ochotni vjet až za krajnici, aby udělali místo. Říkám si, že toho místa dělají zbytečně moc, vždyť nejsme zase tak širocí.

Míjíme místní věznici. Před vchodem věznice stojí několik žen různého věku. Někde v hloučku, jinde o samotě. Snad čekají na propuštěné nebo je zrovna návštěvní den. Ozbrojená vězeňská služba ostražitě sleduje dění kolem věznice z několika pozorovatelen. Ani my neutečeme jejich pozornosti. Jednomu strážnému, který stojí na ochozu se samopalem, zamávám a on mávání opětuje.

Projedeme několika obcemi se zajímavými názvy, například Dedaj nebo Xhaj a postupně se dostáváme do hor. Kopírujeme suché koryto řeky, jež několikrát protíná silnici. Je to koryto, které odvádí vodu z hor po zimě nebo za deště.

Musíme zpomalit, kvůli porostu není vidět za zatáčky. Občas se na silnici ukáže osel, kůň, kráva, koza, ovce a dokonce prasata domácí. Ještě nikde jsem neviděl, aby se prasata volně pohybovala jen tak po silnici, jako tady. Nejen zvířata jsou problém, ale také jejich exkrementy, kterými je silnice poseta. Stačí chvilka nepozornosti a můžeme ležet.

Silnice se táhne po svahu hory. Vystoupáme zhruba do její poloviny a zastavíme u vyhlídky, odkud máme celé údolí, kterým jsme sem přijeli, jako na dlani. Rozpůlíme meloun a oba lžící vydlabáváme šťavnatou dužinu. Osvěží a zároveň zahání žízeň. Poslední sousta už dávám stěží. Jsem na prasknutí.

Nacpaní melounem usedneme s hlasitým funěním na motorky. Stoupáme až do průsmyku (1650 m), kde opět zastavíme. Je odtud nádherný výhled na obě strany hory. Jediným rušivým elementem jsou všudypřítomné odpadky. Tohle mi hlava nebere, jak můžou být lidi tak necitelní k takovému prostředí?

Chci si průsmyk vyfotit i s motorkou. Na některých vrcholcích se stále ještě drží sníh. Posunuji motorku tak, aby byly v záběru vrcholky hor a zároveň tam nebyly odpadky. Když se mi to konečně podaří a dokonce vystihnu dobré světlo, přijede dodávka a zastaví přímo v záběru.