Žijeme v době, kterou definují nikdy nekončící to-do listy. V době, kdy je v republice více než půl milionu lidí s depresemi a skoro čtyřicet procent žen se už setkalo s domácím násilím. V takové době je velmi těžké se zklidnit, zrelaxovat se, dostat z hlavy to špatné, oklepat se a jít dál. Psaní může pomoci.
Text: Kateřina Lieskovská
Mám s tím osobní zkušenost. Když mi bylo devatenáct, po čtyřletém vztahu jsem se vdala a odletěla s tehdejším manželem na druhý konec světa, kde mě místo dobrodružství čekaly facky, nadávky a modřiny. A právě psaní se pro mě nakonec stalo tou nejlepší formou terapie.
Začalo to na Zélandu
Tedy – můj neveselý příběh se šťastným koncem začal vlastně už na střední škole, kde jsem se s bývalým manželem seznámila. Rozhodli jsme se vzít hned po maturitě. Všechno bylo zalité sluncem a my se pomalu připravovali na naši výpravu na Nový Zéland, kde jsme chtěli cestovat a zároveň pracovat. Zlepšit se v jazyce, poznat jinou kulturu a zkusit si žít sami. Byl to především manželův sen, ale já se rozhodla ho podpořit a jít do toho s ním.
Již první týden po příjezdu mi bylo jasné, že tohle dobrodružství bude tak trochu jiného charakteru. Kromě zabaveného telefonu přišly po čase i facky, a nejenom ty. Dopodrobna ti příběh vyprávět nebudu, ale celý si ho můžeš přečíst v mé knize Svobodomyslná, která vyšla díky Pointě. Můžeš se také podívat na rozhovor, který jsem poskytla DVTV.
Kateřina se vypsala z vlastních životních zkušeností – a je to z toho úspěšný román.
Foto: Nathalie Peyrichout
Nejdřív blog, pak knížka
Dodám nicméně, že po rozvodu přišly opravdu velké stavy úzkosti a deprese, během kterých jsem nebyla schopná vstát z postele, celé dny jsem proplakala a nevěděla jsem, co se sebou. Naštěstí mě můj nový přítel navedl na to, co mě vždycky těšilo – psaní, focení a tvoření. A taky jsem si založila blog. Nejprve jsem psala o tom, co jsem si dala k snídani nebo kam vyrazit na výlet, ale pak jsem se rozhodla, že vytáhnu kostlivce ze skříně a napíšu o tom, co jsem prožila. A tak vyšel článek o mém nevydařeném manželství.
Přišlo na něj hodně reakcí, dostala jsem spoustu zpráv od žen, které zažily nebo zažívají něco podobného, a já se v tu chvíli utvrdila v tom, že nechci zůstat jen u blogu. Vzala jsem notebook a začala psát. Svou první knihu. Plnou bolesti, ale i smíchu. Ty pocity se ve mně praly, ale já si oddechla. Tou poslední tečkou jsem to v sobě všechno uzavřela a byl konec i úzkostem a depresivním stavům. Od té doby věřím na sílu psaní. A mám pár tipů, které jsou s ním spojené. Mohly by pomoci třeba i tobě a ulehčit ti nejen od každodenních starostí.
„Psaní je forma terapie a někdy se divím, že všichni ti, kteří nepíšou, se dokážou vyvarovat šílenství, melancholie, paniky a strachu, které jsou člověku vlastní.“
– Graham Greene, britský romanopisec
Proč je psaní tak dobré?
Při všech běžných činnostech využíváme (až přetěžujeme) především levou hemisféru. To je ta analytická, hledající kontext, plánující budoucnost. Je ale potřeba zapojit i hemisféru pravou – tvůrčí, uměleckou, filozofickou, pracující s představami a sněním – a tu levou, přetíženou, nechat odpočinout.
Psaní zařazuje i současná věda mezi terapie, které prokazatelně prospívají našemu duševnímu zdraví. Podobně jako terapie čtením nám pomáhá urovnat si myšlenky a podívat se na věci z odstupu. Kromě toho pomáhá vyrovnat se třeba právě s traumatem, o kterém je mnohdy snazší napsat než promluvit nahlas.
Jak na terapii psaním?
Zpočátku se tvoje myšlenky možná ještě budou toulat k problémům, které na tebe útočí ze všech stran, ale uvidíš, že ti prsty brzy začnou utíkat po klávesnici (nebo tužka po papíře) a ty se uvolníš. Může se stát, že u psaní budeš plakat. To, že své problémy sepíšeš, ti je ale pomůže pojmenovat, pochopit a často tě napadne i řešení, jak se s nimi vypořádat.
Vůbec v ničem se nenech brzdit nebo ovlivňovat – buď svobodný(á). I když ti to možná bude připadat jako nesmysl, časem se ke svým zápiskům vrať, a uvidíš, že to smysl dávat bude. Budeš vědět, proč a v jakém rozpoložení jsi to psal(a). Volné psaní očišťuje.
„Tvoje zkušenost se může stát dobrý vodítkem pro jiné,“ říká autorka Svobodomyslné.
Ilustrace v knize: Lucie Špatenková
O čem vlastně psát?
Piš to, co tě napadne, piš o svých snech, čeho bys chtěl(a) dosáhnout, po čem toužíš. Popisuj detailně příjemné i nepříjemné události a to, co se ti honí hlavou, a klidně tyto své výtvory zavři do šuplíku. Nemusíš je ani dávat nikomu číst. Svou práci už odvedly, když jsi je napsal(a). Pamatuj ale, že tvoje zkušenost může být dobrým vodítkem pro jiné.
Možná k tobě budou myšlenky někdy létat jedna přes druhou a jindy zase přijdou chvíle, kdy nebude o čem psát. I to se může stát a je to tak v pořádku. I mně se to stalo, někdy jsem byla schopná psát několik hodin v kuse a pak jsem na klávesnici měsíc nesáhla.
Doporučuju ale jeden pravidelný zvyk. Každý večer se zastav, uvolni, zklidni a napiš, za co jsi ve svém životě vděčný(á). Je to krásný a strašně příjemný rituál.
A jak se na psaní navnadit?
Zařiď, aby tě nikdo nerušil. Pokud jsi sám (sama), je to jednoduché. Sbal kufry a odjeď. Proč na pár dní nezmizet na Moravu nebo do jižních Čech? K rybníku, na voňavou louku plnou květin nebo třeba do vinného sklípku? Vypni, buď sám (sama) se sebou, nech proudit emoce a myšlenky. A pokud máš děti? Popros babičky, tatínky, kohokoli a udělej úplně to samé. Buď na chvíli sobecký(á).
Udělej si pohodlí. Záleží jenom na tobě, co je ti příjemné. Někdo má rád úplné ticho, někomu vyhovuje příjemná relaxační hudba. Já si vždycky zapálím svíčky, které nejenže vytvoří krásné útulné světlo, ale také provoní celou místnost; udělám si svůj oblíbený bylinkový čaj, zapnu barokní hudbu a především – odložím telefon a vypnu všechna upozornění a zvuk. Jsem jenom tady a teď. Se svými myšlenkami.
Knihy, které byly pro své autory či autorky vlastně terapeutickým nástrojem, nejsou na Pointě výjimkou. Kromě Svobodomyslné by tě mohla zajímat třeba An(n)a. Sáry Báchorové nebo Naděje umírá Ivety Urešové (ta vyjde v srpnu, ale už si ji můžeš předkoupit). Obě vycházejí ze skutečných událostí.
