Měla před sebou budoucnost grafické designérky. Pak se ale rozhodla, že chce tvořit vlastníma rukama. A tak začala vyrábět fotoalba. Objevila kouzlo knihařiny, rozhodla se jí věnovat naplno a stala se Knihařkou. Tou, která tohle tradiční řemeslo nejen sama provozuje, ale i vzdělává a předává svoje zkušenosti a radost z něj dál. Co ji na něm nejvíc baví, jak knihařinu učí ostatní a jaké má plány do budoucna? O tom se rozpovídala v rozhovoru s Pointou.
Knihařina je tradiční řemeslo, které už se dneska moc nedělá. Můžete o něm říct více?
Asi bych úplně neřekla, že se nedělá, jen se o něm možná tolik neví. Je pravda, že dnešní doba je nakloněná více digitálním směrem, ale láska ke čtení a diářům ho bude pořád držet nad vodou. Každá kniha a výrobek z papíru, které doma máte, prošly nějakým způsobem knihařským zpracováním. V drtivé většině jde o strojní průmyslovou výrobu, kde ve velkých výrobních linkách vjede na začátku dovnitř papír a na konci „vypadne“ hotová kniha. I tam ale najdete procesy, které probíhají výhradně ručně. Potom je tu ale ryze ruční knihařina, kterou myslíme to tradiční řemeslo. Jak už z názvu vypovídá, jde o něco speciálního a pracnějšího. Přirovnala bych ji k tajuplné Narnii, protože ukrývá bohatý svět, ve kterém je zpracování knihy mnohdy důležitější než obsah. Jsou různé úrovně knihařů, kteří mají své specializace. Někteří se zaměřují na restaurování knih, jiní třeba na vazbu a ražbu klasických knih v kůži. Je tu také spousta nadšenců a tvůrců, kteří vyrábějí sešity, diáře a fotoalba v rámci své značky. A potom jsem tu já, Knihařka, která tohle řemeslo obdivuje a snaží se ho popularizovat široké veřejnosti.
Vystudovala jste grafický design a následně pracovala pro reklamní agentury. Jak jste se dostala ke knihařině?
Ačkoliv jsem grafiku i kreativní práci v reklamních agenturách měla ráda a myslím, že mi to i šlo, cítila jsem, že mám na víc než vymýšlet plakáty na novou značku džusu. Byla to skvělá škola, ale po dvou letech jsem se chtěla posunout jinam. A tak jsem se začala ve svých 24 letech „hledat“. Chtěla jsem být svým pánem a nestrávit v branži dvacet let a zkoumat to až pak. Na vysoké škole jsem s designem knih přišla do styku, a dokonce jsem navrhovala a ilustrovala knihu jako svůj závěrečný bakalářský projekt, ale vůbec mě nenapadlo jít do toho hlouběji a vyzkoušet si ruční práci. Tehdy jsem uvažovala spíše digitálně. Vždycky jsem ale byla orientovaná do minulosti – ve čtrnácti jsem propadla The Beatles, retro módě a starým věcem. Proto můj první nápad směřoval do módního návrhářství. Chtěla jsem šít a navrhovat šaty. Bohužel mi šití moc nešlo. Potom jsem kamarádce chtěla dát fotoalbum k narozeninám. Plastové album se složkami se mi nelíbilo, a proto mě napadlo ho vyrobit. Papíry jsem proděravěla děrovačkou a protáhla provázkem. Naštvalo mě, že mě nenapadlo nic lepšího, a s výsledkem jsem moc spokojená nebyla. Hledala jsem návody a techniky, ale moc jsem toho nenašla. Začala jsem se tedy učit knihařské řemeslo jako celek s tím, že až v něm budu znalejší, tak to dokonalé album dokážu vymyslet a vyrobit. Moje další cesta vedla na pár kurzů a potom následovalo dlouhé období pokusů a omylů.
Knihařka při práci v dílně
Našla jste si kurz a začala se knihařinu učit. Jaké to bylo?
Objevování klasické knihařiny mě moc bavilo. S radostí jsem vyráběla nejrůznější vazby a na kurzech měla spoustu dotazů. Projížděla jsem internet a shromažďovala co nejvíce informací a knih. Nikdy jsem ten obor nestudovala na škole, ale byla jsem i na jednom individuálním rekvalifikačním kurzu, takže jsem taková „samo-vyučená“ knihařka. Kurzy ani škola totiž nejsou všechno. Ten um do ruky člověk nezíská po jedné knize. Musí zkoušet, dřít a naladit se na jednotlivé kroky výroby. Je to práce s celým tělem a mnohdy to potom i bolí. Když se něco nepovede, musí knihař buďto sám zjistit, proč to tak je, nebo se zeptat jiných knihařů. To jsem se mnohdy styděla a ani nevěděla, jestli by mi to někdo řekl, tak jsem to urputně zkoumala a nevzdala to. Nyní jsem ale sama v pozici, kdy ráda konzultuji knihařinu s dalšími začínajícími knihaři, a to mě moc baví. Od začátku jsem chtěla dělat kurzy v dílně, tak pevně věřím, že to letos už vyjde.
Nejprve jste se rozhodla vyrábět fotoalba. Jak vám to na začátku šlo? Co vás nejvíc překvapilo?
Překvapilo mě, že mi to vlastně v začátcích nešlo tak rychle. Měla jsem poměrně jasnou vizi, jak by takové album mělo vypadat – jednoduché s čistým designem, se snadným listováním a aby z něj nebyla neforemná bichle. Trvalo několik let, než jsem se této fantazii přiblížila a vyladila výrobu. Nutno dodat, že jsem během toho období pracovala jako grafička na volné noze a knihařinou netrávila tolik času. Založila jsem si ale blog a Instagram a ten postup zaznamenávala. To mě chytlo a bavila mě i edukativní tonalita, kdy jsem ukazovala střípky z procesů a vyprávěla o kráse knihařského řemesla. Nakonec jsem udělala významné rozhodnutí s grafikou přestat a věnovat všechen čas fotoalbům. Založila jsem značku Goldenkat s e-shopem a postupně začaly přibývat malé zakázky. Jelikož většina zákazníků toužila výhradně po svatebním fotoalbu, naslouchala jsem trhu a zaměřila se na to. Vyrobila jsem různé kolekce a nabídla i zakázkovou výrobu s vlastní ražbou. Ze začátku to ale žádná sláva úplně nebyla. Lidé (zatím) nevěděli, proč by měli album chtít, ačkoliv mělo kdysi pevné místo v knihovně. Trvalo dlouhou dobu, než to začalo být opět „trendy“, k čemuž jsem se snažila aktivně přispět a šířit povědomí o krásné knihařině na sociálních sítích. První zákazníci mi pomohli to pomyslné kolo roztočit. Rozhodně by ale nic z toho nebylo možné bez pomoci a podpory mého partnera, rodiny a okolí.
Jedno z Knihařčiných fotoalb
Jak dlouho už knihařinu děláte a co vás na ní nejvíc baví?
Letos už sedmým rokem, a přesto mám pocit, že jsem pořád ještě na začátku a mám co objevovat. Baví mě, že je to vlastně dost noblesní řemeslo jako návrhářství a knihař v něm soupeří sám se sebou v touze o největší dokonalost. Přesto je to ruční práce a ta není dokonalá nikdy. Líbí se mi, že na začátku výroby jsou na stole prázdné velké archy papíru. Párkrát se říznou, přepůlí, sešijí, zpracují, a najednou máte v rukou zápisník. Fascinuje mě horká ražba – takový šperk, který ozdobí desky. V klasické knihařině jsou základní typy vazeb dané a každá má trochu jiné zpracování a použití, přesto knihaři nic nebrání v tom, vymyslet si vazbu vlastní. Právě tahle svoboda mi dává pocit, že do této práce můžu přenést kreativitu a jít vlastní cestou.
Můžete popsat, jak vypadá váš pracovní den?
Každý den je trochu jiný podle pracovní náplně. Většinou si to rozděluji na výrobní, administrativní a kreativní dny, jelikož nerada skáču od jednoho k druhému, ale někdy je to přesně takový pestrý koktejl všeho a mám to moc ráda. Do toho fotím, točím videa a balí se zásilky. Dělám svou práci ráda, i když je to často dřina – fyzická i psychická, asi jako u každého podnikání.
Knihařinu jste se rozhodla předávat i dál. Ve videích ukazujete, jak se knihařina dělá. Máte nějaké (online) kurzy?
Kreativní knihařská videa jsou taková moje specialitka. Asi pozůstatek z reklamních časů, kdy jsem vymýšlela televizní spoty. Ráda je propojuji s hudbou a kostýmy. Jejich tvorba a střih mě baví úplně stejně jako knihařina, tak je to asi znát. Ráda si vyberu nějaký proces a odvyprávím ho pomocí několika záběrů. Proto o online kurzech a tvorbě komplexnějších videích uvažuji a v nějaké formě bych to ráda zařadila do své tvorby. Mám také spoustu netrpělivých adeptů, kteří se těší na kurz nebo workshop v dílně, a plánuji je uspořádat, až to aktuální situace umožní. Na to se těším opravdu hodně, protože miluji ukazování, jak se dělá horká ražba nebo šije zápisník, a o knihařině bych si mohla povídat hodiny a hodiny. Těší mě také zájem sledujících, kteří se pro knihařinu nadchli a zažehlo to v nich chuť tohle řemeslo vyzkoušet.
Knihařský set na výrobu vlastního zápisníku
Jak vlastně vznikl nápad prodávat kromě fotoalb i knihařské návody a sady? Jaký je o ně zájem a ohlasy těch, co už si to vyzkoušeli?
Ten nápad jsem měla nachystaný už asi tři roky nazpět. Zelenou jsem mu dala až v loňském roce. Byl to takový ten projekt, který mi tam dlouho visel a strašně moc jsem ho chtěla vyrobit, ale nedala jsem mu vůbec žádný prostor, protože mě plně vytížila fotoalba. Pracovala jsem na něm o víkendech a povedlo se mi ho představit na podzim. Když nemohli lidé ke mně do dílny, knihařská dílna musela k nim domů. Zájem byl veliký a nápad se lidem zalíbil. Zákazníci si chválí dobré a srozumitelné zpracování s doprovodnými ilustracemi a někteří i sdílí videa a fotky svých výrobků. První díl byl věnovaný šité vazbě s otevřeným hřbetem. Nyní pracuji na druhém návodu a představím ho koncem února.
Jaké máte plány do budoucna? Chystáte se nějak rozšiřovat stávající portfolio?
Plánů mám opravdu hodně. Portfolio určitě rozšířím o další druhy vazeb. Chystám se na pořádání kurzů a workshopů. Ten nejbližší, online workshop na výrobu sešitů, proběhne živě už 26. února v 18.00 na Facebooku multifunkčního centra Telegraph. V dílně chystám malý obchod s výrobky a knihařskými potřebami, a ráda bych tak v Olomouci vytvořila tvůrčí místo pro setkávání. Moc se také těším na prodejní akce, kde si nejraději povídám se zákazníky a dalšími tvůrci. Jelikož se ale plány často mění, učím se plně improvizovat a ve změnách vidět příležitosti.
Knihařka na knižním veletrhu autorských a uměleckých publikací LITR Olomouc
Pokud tě příběh a práce Knihařky zaujaly, můžeš ji sledovat na jejím blogu, Facebooku a Instagramu. Portfolio jejích výrobků včetně fotoalb nebo knihařských návodů a sad pak najdeš na www.goldenkat.cz.
