Jak píšou české autorky, díl druhý. Alena Mornštajnová potřebuje ticho, Petra Soukupová rádio

3. 6. 2020 — Čtení na 6 min

České autorky o psaní

Taky tě zajímá, jak vypadá spisovatelský režim ostřílených literátek? I v druhém dílu naší série se jich ptáme, v jakém prostředí se jim píše nejlíp, co je na jejich řemeslu štve, bez čeho by se do psaní nové knihy nepustily – nebo bez čeho by ji nedokončily.

Alena Mornštajnová

Momentálně nejprodávanější česká spisovatelka. V roce 2013 debutovala románem Slepá mapa, který na československé moderní dějiny pohlíží skrze příběhy tří generací žen. Druhý román Hotýlek vydala v roce 2015, následovala Hana, která se dočkala i několika překladů a divadelní adaptace, dětská knížka Strašidýlko Stráša a nejnověji loňské Tiché roky.

Je psaní trvalou součástí vašeho denního rozvrhu, nebo píšete nárazově?
Pokud je to možné, snažím se psát pravidelně, každý den – i o víkendu. Většinou nejdříve přečtu to, co jsem napsala den předtím, popřípadě text poupravím a potom navážu. Proto mám ráda, když mám na psaní delší časový úsek – alespoň týden, ale ideálně měsíc nebo dva. Pokud musím psaní na delší čas přerušit, třeba kvůli nějaké pracovní cestě, chvíli trvá, než se zase dostanu do atmosféry knihy a pracovního tempa.

Ke psaní knihy sedám, až když mám její kostru vcelku pečlivě promyšlenou. Během psaní se samozřejmě text vyvíjí a uhýbá jinam, ale ke konci, který jsem si vytyčila, jsem zatím dospěla vždycky.

Máte nějaký psací rituál nebo prostředí, které k psaní potřebujete?
K počítači sedám ráno, ale nejdřív odpovím na maily, popřípadě na otázky v rozhovorech a podobně. Pak píšu, ale žádný stanovený limit nemám. Píšu pomalu a poměrně těžce, takže když napíšu dvě stránky denně, považuju to za úspěch. Po obědě mám krátkou pauzu na kávu a procházku a pak pokračuju až do večera.

Nejlépe se mi píše v mém pracovním koutku, kde mám klid. Skvělé jsou na to rezidenční pobyty, kde se člověk může soustředit opravdu jen na psaní. A potřebuji naprosté ticho a klid.

„Všechno, co tady popisuji, jsem musela při psaní první knihy teprve objevit a naučit se to,“ říká Alena Mornštajnová.
Foto: Vojtěch Vlk

Existuje něco, bez čeho podle vás psát nejde? Nebo i jenom začít?
Já potřebuju příběh, ale spousta autorů to dokáže i bez něj.

Začínáte od zápletky, námětu, sdělení…? Nebo od postav a jejich vztahů?
Na počátku každé mé knihy je téma, které mě nějakým způsobem zajímá. V případě mé poslední knihy – Tichých roků – to byla síla slov a mlčení. O tématu přemýšlím a postupně se mi vynořuje příběh, přicházejí postavy. Nejtěžší je vymyslet, jak budu příběh vyprávět. Kdo bude vypravěčem, jestli bude vypravěč jenom jeden, nebo jestli jich bude víc, ve kterém čase a osobě budu příběh vyprávět, v jaké časové posloupnosti a odkud začnu. Teprve když vyřeším tento oříšek, začnu psát.

Štve vás někdy něco na psaní?
Jasně. Když mám pocit, že se nemůžu hnout z místa nebo naopak že se příběh odebírá někam jinam, než jsem si představovala. Ale zatím mě psaní nikdy neštvalo tak, abych toho nechala. Existuje jediný způsob, jak to překonat – prostě psát dál.

Petra Soukupová

Spisovatelka, filmová a televizní scenáristka. V roce 2009 debutovala knihou K moři, o rok později získala Magnesii Literu za povídkový triptych Zmizet. Ten se také stal bestsellerem. Od té doby pravidelně vydává romány pro dospělé i pro děti, jejichž světy se někdy dokonce prolínají (Nejlepší pro všechny, Kdo zabil Snížka?). Zatím poslední je loni vydaný Klub divných dětí.

Je psaní trvalou součástí vašeho denního rozvrhu, nebo píšete nárazově?
Obvykle to dělám tak, že když dopíšu knihu, mám půl roku až rok pauzu, než začnu zase další. Ale během té pauzy už nad tou další přemýšlím a píšu třeba nějaké menší věci na zakázku.

Když už píšu něco velkého – většího než povídku –, píšu systematicky, snažím se každý všední den dopoledne, minimálně jednu stránku ve Wordu. Když to jde dobře, tak dvě. Ale musím mít alespoň tři hodiny v kuse klid, a když to neudělám dopoledne, tak už to většinou ten den nechám být, protože odpoledne mám čas na dceru a taky na jinou práci než psaní knihy. Večer se snažím nepracovat a v noci spím.

Máte nějaký psací rituál nebo prostředí, které k psaní potřebujete?
Vlastně už nijak zvlášť, kromě těch několika hodin v kuse. Když mám třeba hodinu čas a pak bych musela na schůzku, tak to pro mě ani nemá cenu ten soubor otvírat. Ale nejradši teď píšu doma. Ráno odvedu dceru do školy, vyvenčím psa, nasnídám se, mám tak půl hodiny na mentální přípravu a zhruba tak od desíti do jedné se snažím intenzivně pracovat. Mám ráda, když není ticho, ale hudba, kterou mám ráda, by mě taky rušila, takže nejlepší je prostě rádio. Doma si pouštím Radiožurnál.

Jako dítě psala povídky. „Vlastně nevím, kdy poprvé. Ale zřejmě jsem prostě chtěla psát,“ vzpomíná Petra Soukupová.
Foto: Ludvík Hradilek

Existuje něco, bez čeho podle vás psát nejde? Nebo i jenom začít?
Začít se dá podle mě jakkoli, ale bez vůle to nejde dokončit. Psaní není otázka hodin ani dní, spíš měsíců a let.

Začínáte od zápletky, námětu, sdělení…? Nebo od postav a jejich vztahů?
Nejdřív mám námět, hrubý, pak vytvořím postavy, dost podrobně, a pak už vymýšlím jednotlivé děje. Pokud jsou postavy dobře vymyšlené, tak už se vlastně „samy“ nějak chovají.

Štve vás někdy něco na psaní? 
Jistě. Nejtěžší pro mě je posadit se k tomu každý den a pokračovat. Mnohokrát se mi nechce, ale bez toho, aby člověk psal, prostě nic nenapíše.

Minule jsme na stejné téma vyzpovídali Petru Dvořákovou a Pavlu Horákovou. A příště to můžeš být… třeba ty. Zajímá tě, jak se stát spisovatelem či spisovatelkou? Přečti si, jak to funguje na Pointě.

Kategorie: Z knižního světa