UKÁZKA •— Potomci New Yorku – Záhada minulosti

11. 1. 2019 — Čtení na 21 min

Ukázka z knihy Potomci New Yorku – Záhada minulosti od Simony Schumannové, kterou můžete podpořit na bit.ly/KupSimonu.

Jen co jsme dorazili na zastávku, všiml jsem si, že se k nám blíží starší dáma elegantně oblečená v dlouhém, černém kabátu, starorůžové sukni ke kotníkům a vysokých botách na podpatku.
Na hlavě měla naraženou čepici, která jí zakrývala uši i krátké prošedivělé vlasy, sem tam, vyčuhující do čela. Nejdříve jsem si myslel, že jde o úplně běžnou ženu, která se potřebuje dostat někam dál do města, a tak použije autobus. V podstatě jako každý druhý člověk. Když se však přiblížila, trochu jsem se zhrozil. Měla totiž oči jako uhle. Černé, prázdné, jako kdyby byla bez pohledu.
Šťouchnul jsem do Annie, která stála vedle mě a klepala se zimou.
,,Annie,“ zašeptal jsem a ona mi konečně věnovala kousek pozornosti.
,,Co je?! Kdy to už konečně pojede? Ještě chvilku a zmrznu tady.“ Stěžovala si. Fajn, zkusil jsem dělat, že o nic nejde a té dámy jsem si nevšímal.
,,Každou chvilku,“ řekl jsem a jako na zavolanou se k nám řítil náš autobus.
Když zastavil, Annie se hrnula dovnitř, ale zastavil jsem jí.
,,Dej přednost starší,“ řekl jsem a čekal až si dáma nastoupí. Věděl jsem, že je něco špatně, protože nastoupila a bez jediného slova šla hlouběji do autobusu. Nebude platit? No, možná, že jí je už tolik let, že má nárok vozit se zadarmo.
,,Co to do tebe vjelo?“ zeptala se naštvaně. ,,Já jsem přeci holka, ne?“ řekla a strčila do mě, aby se mohla konečně dostat do vyhřátého autobusu.
Moje domněnka byla tedy správná. Annie ji neviděla a ten řidič zřejmě taky ne, protože celou dobu koukal na nás a trpělivě čekal, zda nastoupíme nebo ne. Annie zaplatila obě jízdenky a šli jsme si sednout. Autobus byl téměř prázdný. Kromě nás jeli tři cestující. Dva muži a jedna žena. Všichni středního věku. Plus ta dáma, kterou jsem viděl jen já. Byl jsem zvědavý, co je zač, a i když jsem z toho neměl vůbec dobrý pocit, vstal jsem ze své sedačky a sedl si vedle ní.

Pokud byste se rádi stali spisovateli, klikněte na Chci vydat knihu.

Seděla v zadní části autobusu a jelikož hrálo rádio, mohl jsem na ní zkusit promluvit.
,,Kdo jste?“ zeptal jsem se nejtišeji, jak jen to šlo. Ale nic se nestalo. Vůbec se nepohnula. Jen upřeně hleděla svýma prázdnýma očima dopředu. Byla jako zhypnotizovaná. Za celou dobu, co jsem se na ní díval ani jednou nemrkla. Co to má sakra být? Začala mi nahánět strach, a tak jsem to pro jistotu nechal být a šel zpátky k Annie.
,,Co to s tebou je?“ zeptala se zamračeně.
,,To nic. Promiň.“ Zalhal jsem. Mé já mi říkalo, že je s tou ženskou něco špatně. Nikdy před tím jsem nic takového neviděl.
Když autobus zastavil za další zastávce, nastoupil další takový. Byl stejný jako ona, ale byl to muž. Měl šedé vlasy, knír a byl oblečený do béžového kabátu a modrých džínů. V jedné ruce držel hůl a druhou měl zastrčenou v kapse. Jeho pohled byl stejně prázdný jako té madam o pár sedaček za námi.
Prošel okolo nás. Necítil jsem se moc nadšeně. Ve chvíli, kdy jsem měl jistotu, že už někde sedí, jsem se pomalu otočil. Zapátral jsem pohledem na zadních sedačkách, ale nikdo tam nebyl. Když jsem se otočil zpátky, skoro jsem vyjekl.
,,Ty jsi Max Darley?“ zeptal se muž skoro přilepený na mě.  Opatrně jsem přikývl a periferně se podíval na Annie, která se v klidu koukala z okna. Byl jsem v šoku, že nic z toho nevidí.
,,Měl bys na nás přestat zírat, je to neslušné,“ řekl a odklonil se. V ten okamžik jsem se konečně nadechl.
,,,Jo, je to neslušné.“ Zopakovala dáma, stojící za ním. Jejich hlas byl jako nepříjemné skřípání dveří. Trochu mi to připomínalo nějaké zlé čarodějnice z pohádek, které měly vyděsit neposlušné děti.
,,Jen jsem chtěl vědět, kdo jste,“ řekl jsem skoro neslyšně.
,,Do toho ti nic není, chlapečku,“ řekla žena.
,,Pšššt,“ Zarazil ji muž. ,,Jak to, že nás vidíš?“ zeptal se a přimhouřil oči. Oči které spíše připomínaly  prázdné oční důlky.
Každopádně chtěl dostal odpověď na stejnou otázku jako já. Kromě toho mě ale zajímalo ještě něco. Jak zná moje jméno?
Pokrčil jsem tedy rameny. Pátral jsem v paměti, jestli jsme se něco o těchto ,,lidech“ učili ve škole, ale nemohl jsem vybavit nic, co by mohlo připomínat tyhle dva.
„Prázdné oči, prázdné oči. No tak! Vzpomeň si!“ říkal jsem si v duchu.
Nemělo to něco společného s Tenebrae? Ne, to určitě ne. Ještě jsme nedodělali školu, abychom mohli začít výcvik. Pokud bych chtěl někdy bojovat a stát se Potomkem, tak bych musel ještě hodně dlouho trénovat. Kromě toho je mi přeci sedmnáct. Tyhle věci bych měl vidět až po zkoušce, která je po výcviku. Navíc, podle toho, jak mi to jednou popisoval Michail, by člověk s Tenebrae v těle neměl vůbec mluvit, ale pouze úto….
Ani jsem nedokončil v hlavě svou myšlenku a málem mě trefil nožem.  Vyděšeně jsem otočil hlavu na Annie, které ten nůž trčel z ramene, ale vůbec o tom neměla ponětí. Jak to udělali? Jak to, že jí to nebolí? Místo toho, koukala dál z okna a nic z toho, co se dělo nevnímala.
Přál jsem si opak, protože ona by jistě věděla, co jsou zač a mohla by tak vymyslet nějaký hodně rychlý plán.
Než to zjistilo, že jsem se vyhnul, stačil jsem ho odkopnout nohou tak, že porazil tu starou dámu a oba se svalili na zem. Vyškubnul jsem Annie ten nůž a hodil ho po nich, potom jsem využil situaci, popadl Annie za ruku a vytáhl ji ze sedačky na nohy. Chudák, vůbec netušila, co se děje, ale usoudila, že je to nejspíš důležité, a tak nijak neprotestovala. Naštěstí se zrovna blížila zastávka. A tak, než se ti dva zvedli z podlahy, otevřely se dveře a my vystoupili na čerstvý vzduch.
,,Maxi, vždyť jsme měli vystoupit až o další dvě zastávky dál!“ Protestovala. ,,Co se stalo?“
,,To nevadí, projdeme se.“
,,S tebou není žádná řeč.“ Naštvaně si založila ruce a neochotně mi šla v patách.
Kdyby viděla to, co já, jistě by mě pochopila. Taky se mi nechtělo chodit, ale ti dva v autobusu mi tu jízdu znepříjemnili natolik, že hromadnou dopravu jen tak nepoužiju.
Tátův byt byl asi dva kilometry od místa, kde jsme vystoupili. Měl jsem takový špatný pocit, že až tam dojdeme, bude nás čekat nemilé překvapení. Musím teď jen doufat, že nevěděli, kam máme namířeno. Po pravdě bych se ani nedivil, protože už jen to, že znali moje jméno mi přišlo podezřelé.
,,Maxi, co se to tam stalo? Viděla jsem, jak se tváříš vážně. Něco jsem prošvihla?“ Zeptala se a mě to přišlo docela vtipné. Na jednu stranu vlastně o nic nepřišla, protože se vyhnula boji, který bych jí nepřál, ale na druhé straně přišla o docela pěknou podívanou.
,,Vlastně ne, jen se mi udělalo špatně a musel jsem nutně na vzduch. Promiň, že jsem tě tak vyděsil.“
,,Ty bys mi nelhal, viď?“ Přeměřila si mě zkoumavým pohledem.
,,Jasně, že ne.“ Usmál jsem se a trochu přidal do kroku.
Celou cestu mě tížila otázka, s kým jsem měl vlastně tu čest se poznat.
,,Annie, můžu se tě taky na něco zeptat?“ Annie se na mě podívala a nakrčila jedno obočí. ,,Už jsem ti někdy řekla ne?“
,,Ne.“
,,Tak proč se tak blbě ptáš?“
,,Já nevím, promiň. Tak tedy jak je to s Tenebrae?“ Annie měla najednou takový vyděšený výraz. Jako v Bílé Zemi, když viděla nocturnuse.
,,Jak to myslíš, prosím tě?“
,,Jak vypadá, když to napadne tělo?“
,,To zní hrozně.“ Uchechtla se a pak začala přemýšlet. ,,Já nevím, vždyť ještě Potomek nejsem.“
,,Ale nějakou teorii máš, ne?“ Naléhal jsem. Nutně jsem potřeboval vědět, jestli tamto bylo ono nebo ne.
,,Každý by měl mít svou teorii, ale říká se, že Tenebrae na sebe bere podobu nějakého nevinného člověka. To znamená, že jsou to nejčastěji důchodci a děti.“
,,Důchodci.“ Zopakoval jsem potichu.
,,A opravdu je může vidět jen Potomek?“ Chtěl jsem vědět, ale Annie si mě přeměřila pohledem.
,,Tě to nějak začalo zajímat, nemyslíš?“
,,Vlastně jo, protože přemýšlím, jestli chci Potomkem být nebo ne,“ Řekl jsem a Annie se zase změnil pohled. Vykulila na mě oči a tvářila se jako kdybych nebyl normální.
,,Cože? Jak tě napadlo, že bys nechtěl?“
,,Já ani nevím. Nepřemýšlela jsi někdy o tom, že chceš prostě žít normální, klidný život? Bez kouzel a dalších pro lidi neexistujících věcí?“
,,Ne!“ Skoro zakřičela. ,,Tvoje matka mě nevzala do Bílé Země pro nic, za nic. Kouzla jsou pro mě všechno a nechci skončit jako moje matka. Mám svého tátu ráda, ale nechápu, jak si ho mohla vzít, když je člověk. Dá se vůbec něčeho takového jako jsou kouzla vzdát?“ zeptala se a já na ní koukal skoro s otevřenou pusou. Tohle… tohle řekla Annie? Ta Annie, která by pro svou rodinu a přátele udělala všechno? Ta, která by pro Briana zabíjela? Tohle její JÁ jsem neznal a vůbec se mi to nelíbilo. Tohle by nikdy neřekla na to jí znám až moc dobře, ale pokud je to nějaká past, tak to nesmím dát najevo. Budu hrát s ní.
,,Máš pravdu, kouzla jsou důležitá. Jak jinak by ses stala Potomkem a mohla chránit tenhle svět.“ Usmál jsem se na ní a ona spokojeně přikývla.
Šli jsme ještě pár minut, než jsme se ocitli před domem mého otce. Nic se tam nezměnilo, od doby, co jsme tam byli naposled.
Zazvonil jsem a řekl, že potřebuji jeho pomoc. Neprotestoval a pustil nás dovnitř.
Když jsme vyšli schody, udýchaně jsem se opřel o dveře, které se najednou otevřely. Mohl jsem to čekat, ale můj otec byl rychlejší, a tak jsem dopadl rovnou před něj.
,,Páni.“ Zasmál se. ,,Tímhle způsobem ke mně do bytu ještě nikdo nepřišel,“ řekl a podíval se na Annie.
,,Dobrý den, mladá dámo.“ Usmál se a mezitím, co jsem se zvedal ze země, jí pomohl mě překročit.
,,Teda, díky tati. A co třeba příště pomoct mě, mm?“ Uraženě jsem se sebral a šel za nimi do kuchyně.
,,Tak co se děje?“ zeptal se. Annie pomalu otevřela batoh, ze kterého nejistě vykoukla chlupatá hlavička.
,,Oh, můj bože!“ Vykřikl a spojil si ruce za hlavou. To gesto se mi moc nelíbilo. ,,Proč je v New Yorku simia?“ zeptal se těkal očima z Annie na mě a pak na simiu, která si prohlížela místo, kam jsme jí přivedli.
,,Je zraněná,“ řekla Annie a pomohla simie ven z batohu.
,,To se mi nelíbí, budu muset uvařit lektvar, ale nevím, zda tu mám správné bylinky.“ Odmlčel se a začal prohledávat šuplíky v kuchyňské lince.
,,Ale pořád jste mi nevysvětlili, co tady simia dělá? Víte, jak je to tady pro ni nebezpečné?“ Vrhnul na nás přísný pohled, pak se zase otočil a dával dohromady bylinky na lektvar.
,,Víme, ale nemohli jsme jí tam nechat.“ Zdálo se, že můj otec měl na celou věc jiný názor.
,,Proč jste ji nevzali na veterinu, máte přeci v Bílé Zemi dost dobré veterináře, kromě toho jsou specializovaní na takové druhy.“
,,To ano, ale tati…“ Zaváhal jsem. Podíval jsem se Annie, ale ta přikývla. Fajn, tak mu to tedy povím. ,,Měl by ses ale posadit, tati.“ On se otočil a položil žlutou bylinku.
,,Co se stalo?“ zeptal se a čekal, než se dám do vysvětlování.
Řekl jsem mu všechno o těch bylinách, o tom, jak nás málem chytil nocturnus i o tom, jak se ti dva muži na povel mé matky snažili zničit portál do Bílé Země.
,,Ona se dočista pomátla,“ řekl si pro sebe, ale my jsme ho oba slyšeli.
,,Tati, co budeme dělat?“ Chtěl jsem vědět. Čekal jsem, že přijde s nějakým bezva záchranným plánem, ale on jen seděl a koukal do prázdna.
,,Je to moje vina,“ zašeptal. ,,Všechno je to moje vina.“ Zopakoval a stále koukal úplně mimo.
,,Tati! O čem to mluvíš?“ zeptal jsem se, ale on mě ignoroval.
,,Nikdy jsem vás neměl opouštět,“ řekl a konečně se na mě podíval. ,,Odpusť mi to Maxi. Nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo. Byl jsem tak zaneprázdněný prací, že jsem na tebe zapomínal. Netrávil jsem s tebou čas a teď jsi velký a já přišel o tolik let, které jsem mohl strávit s tebou. Prosím, odpusť mi to.“ Jeho modré oči se zaplnily slzami. Byl smutný a měl na sebe vztek.
,,Už jsem ti dávno odpustil, tati,“ řekl jsem, ale nevěřil mi.
,,Já vím, že to odpustit nejde. Všechno ti to vynahradím, slibuju.“
,,Dobře, tati, ale co s tím má společného moje matka?“
,,Ach.“ Povzdychl si. Podle toho, jak vypadal jsem usoudil, že se mu do vysvětlování nechce.
Annie nás celou dobu sledovala. V náručí držela unavenou simiu a drbala ji za ušima.
,,Když jsem se tenkrát rozhodl, že půjdu do lidského světa, tvoje matka mi řekla, že jednoho dne dopadneš stejně jako já. Nevěděl jsem, jak to myslela a tenkrát to pro mě nehrálo příliš velkou roli, ale teď už to chápu. Tvoje matka mě za to rozhodnutí nenáviděla a možná ještě teď nezměnila názor.“
,,Pořád nechápu, jak to souvisí se mnou.“ Přerušil jsem otce z vyprávění.
,,Nech mě domluvit, synu,“ řekl a potom pokračoval. ,,Chtěl jsem tím říct, že když jsem odešel, tvoje matka přestala mít pro mě ve svém srdci místo. A tím, jak už neměla pocit, že patří do úplné rodiny, začalo se vytrácet i tvoje místo. Proto tvoje matka chtěla, abys odjel do New Yorku. Myslím, že se jí odcizují úplně všichni a ta moc, že řídí Bílou zemi jí stoupla do hlavy. Musíme s tím něco udělat.
Vím, že si myslíte, že máte málo času, ale já vím, jak se do Bílé Země dostat jinudy. Proto teď uděláme tři věci. Za prvé vyléčím simiu. Za druhé dokončíte to kouzlo a dostanete Nickolase zpět. A za třetí vezmete simiu a vydáte se do Bílé Země.“
,,A co se stane v Bílé Zemi?“ Zeptala se Annie a můj otec zaváhal. Rozmýšlel si svou odpověď, protože ještě neměl žádný plán.
,,Uvidíš, Maxi, až bude čas,“ odpověděl a mě to znělo jako z nějakého filmu. Až přijde tvůj čas. Ach, no neměl jsem na výběr, musel jsem počkat, protože můj otec je tvrdohlavý.
Nakonec se zvednul ze židle a šel dodělat lektvar pro simiu, abychom ji mohli vyléčit její zraněnou packu.
,,Omlouvám se, ale mohla bych si jít prosím odpočinout? Jsem po té cestě unavená.“ zeptala se Annie.
,,Samozřejmě, můžeš jít do zadního pokoje, je tam postel, nikdo tě nebude rušit, neboj.“ Usmál se na ní můj otec a dál se věnoval míchání bylinek. Annie se zvedla, věnovala mi vděčný pohled a dala mi simiu do ruky.
,,Ale Annie, ona mě nemá ráda.“ Postěžoval jsem si, ale odpověď už jsem nedostal.
Simia chvilku cenila zuby, ale pak byla ráda, že si získala alespoň něčí pozornost a když jsem jí začal drbat bříško, tak usnula.
,,Tati?“ zašeptal jsem.
,,Proč šeptáš?“ zeptal se zmateně.
,,Protože nechci, aby nás kdokoliv slyšel.“ Po téhle větě nic neřekl. Pochopil, že tím ,,kdokoliv“ myslím Annie.
,,Po cestě sem, se mi stalo něco divného. Nastoupila do autobusu taková stará dáma a mám pocit, že jsem jí viděl jen já. Zdála se být milá, ale jen do té doby, než na mě upřela svůj mrtvolný, černý pohled a její kamarád, který přistoupil o zastávku dál se mě snažil zabít a já…“
,,Počkej, Maxi.“ Zarazil mě otec a otočil od kuchyňské linky. ,,Zpomal,“ řekl a posadil se naproti mně.
,,Ty jsi viděl někoho s prázdnýma černýma očima?“
,,Jo přesně tak. Snažili se mě zabít a já pak..“
,,Maxi počkej. Co ti říkali?“ Znělo to skoro jako by byl vyděšený. Můj táta a vyděšený? To se mi moc nelíbí.
,,Jen se mě ptali, jak je možné, že je vidím, a jestli jsem Max Darley. A potom měli ten nůž a snažili se mě zabít. Jenže Annie vedle mě nic neviděla. Jako kdyby se nic z toho vůbec neodehrávalo.“
,,Ach tak.“ Zamyslel se. ,,Maxi..“ Sklonil pohled k zemi. Moc se mi ten tón nelíbil.
,,Co je, tati?“
,,Měl bych ti něco říct…“ Odmlčel se a zase měl ten svůj nepřítomný pohled. ,,Když jsem byl ve tvém věku, nelíbilo se mi, že Tenebrae můžeme vidět až po tolika letech výcviku. Proto jsem pořád zkoušel nové a nové lektvary, aby to šlo dřív. Několik let se mi to nedařilo, a potom jsem se oženil s tvou matkou. Na nějakou dobu jsem s tím výzkumem přestal, ale potom jsem se k tomu vrátil a když ti bylo pár měsíců dával jsem ti do jídla lektvar, který ti měl zajistit ,,zrak“ dříve. Věděl jsem, že budu muset čekat spoustu let, než se dozvím, zda to fungovalo, ale musel jsem to udělat.“ Skončil s proslovem a já na něj hleděl skoro s otevřenou pusou.
,,Tys….Tys na mě dělal pokusy?“ Bylo to první, co mě napadlo. Nevěděl jsem, jestli je to dobře nebo špatně, že se mu to povedlo.
,,Musíš mě pochopit, Maxi. Byl jsem mladý, teď bych to neudělal, ale tehdy jsem to musel zkusit.“ Snažil se mě přesvědčit, že to nemyslel zle.
,,Ale nemuselo to fungovat. Co bys dělal, kdybych neměl třeba ,,zrak“ vůbec? Nikdy bych se nemohl stát Potomkem.“
,,Omlouvám se,“ řekl. Uvědomil jsem si, že teď máme větší problém, a na vysvětlování bude ještě času dost, a tak jsem to nechal být.
,,Odpuštěno,“ řekl jsem nakonec.
,,Myslíš to vážně?“
,,Jo, na tohle téma budeme mít ještě spoustu času, teď se tě potřebuju zeptat na něco jiného.“ Přemýšlel jsem, jak správně formulovat otázku.
,,Annie se po cestě k tobě chovala divně. Řekla, že je pro ni čarování všechno, ale já jí znám. Od malička chtěla vyrůstat v New Yorku jako člověk. Tohle, co řekla nebyla ona a moc se mi to nelíbí. Nevíš, co to mohlo způsobit?“ zeptal jsem se.
,,Co se vlastně stalo v tom autobuse?“ Změnil téma. Nejdřív jsem se ho chtěl zeptat, proč se ptá, ale potom jsem si řekl, že by to s tím mohlo souviset. Vzpomněl jsem si na celou tu scénu s nožem. Jak ho Annie měla zabodnutý v rameni a vůbec o tom nevěděla.
,,Když se mě pokusili zabít, trefili nožem místo mě, jí. Ona o tom ale neměla tušení. Ten nůž jsem jí hned z ramena vytáhl, vůbec nic jí nebylo. Neviděl jsem žádnou krev, nic.“
,,Tohle se mi nelíbí, Maxi. Musíme ji jít zkontrolovat,“ řekl a já souhlasil.
Simia mi mezitím usnula v náručí tak tvrdě, že když jsem ji položil v obýváku na pohovku, jen na chvilku pootevřela oči a potom hned začala spokojeně oddechovat. Když jsem viděl, že je v klidu, šel jsem za tátou do zadního pokoje, kde měla Annie spát.
,,Vůbec se mi to nelíbí.“ Prohlásil, když jsem vešel. Annie ležela na posteli a pod krátkým rukávem trička byl vidět černý flek.
,,Vidíš tohle?“ zeptal se a ukázal právě na to místo, které upoutalo mou pozornost.
Přikývnul jsem na souhlas.
,,To je známka toho, že ji zranili. Měl jsi pravdu. Její chování opravdu muselo být divné, protože má v sobě jed z toho nože.“
,,Co to znamená?“
,,To znamená, že musíme něco udělat. Annie je teď oslabená, proto šla spát. Musíme zkusit protilék na ten jed, ale Tenebrae mívají různé zbraně, nevím, jaký protilék použít.“
,,Vím, jak ten nůž vypadal. Měl stříbrnou čepel a černou rukojeť se zlatým symbolem.“ Pomalu jsem si vybavoval, nůž, který jsem vytáhnul Annie z ramene. Nemohl jsem si vzpomenout, co přesně za symbol tam byl.
,,Zlatý symbol? To mohlo být jedině slunce nebo měsíc,“ řekl a já si zkusil přehrát znovu tu scénu z autobusu. No jasně, byl to měsíc.
,,Byl to měsíc,“ řekl jsem nakonec naprosto jistě.
,,Toho jsem se bál.“ Zamračil se a pohlédl na Annie, která vypadala klidně. ,,Musíš do Bílé země pro jed z nocturnuse.“ To nebyla zrovna zpráva, kterou jsem chtěl slyšet. Nocturnus byl moje noční můra. Neměl jsem rád tyhle tvory už jen kvůli tomu, že to byl nejspíš právě nocturnus, co zranil Simiu. Neměl jsem z toho vůbec dobrý pocit.