David Ježek je sedmým rokem v Armádě České republiky a na přelomu let 2019 a 2020 absolvoval vojenskou misi v Afghánistánu. Po šťastném návratu v něm uzrálo přesvědčení sepsat o svých zážitcích knihu, která humornou formou přibližuje, jaký je život vojáka na zahraniční operaci. Horká novinka Poslední slova z Afghánistánu vyšla v Pointě v červnu, a než si ji koupíš, přečti si ještě rozhovor s autorem – zjistíš třeba to, jestli bylo těžší napsat knihu, nebo dokončit misi. 😉
Plánoval jste, že knihu napíšete, nebo to prostě tak vyplynulo? Co vás k napsání vedlo?
Kniha začíná přepisem videonahrávky pro mé blízké, kde se loučím se svým životem. Toto video jsem nahrával jako svou pomyslnou závěť, kdyby se stalo to nejhorší a já se nevrátil. Následně jsem každý den po celou dobu mise, zapisoval své pocity, emoce a jednotlivé události, abych si vše uchoval ve svých vzpomínkách v co nejživější podobě, přičemž každý den jsem končil se slovy „sbohem, jsem šťastný“. Na misi jsem se nebál smrti. Bál jsem se toho, že nebudu mít možnost říct svá poslední slova lidem na kterých mi záleží. Po šťastném návratu jsem deníky jeden rok nechal ležet a přemýšlel nad tím, co s nimi. Než jsem vstoupil do armády, vždy mě zajímalo, jaké to je na misi. Jak se člověk cítí. Po čase ve mně začala krystalizovat myšlenka, že popisky v denících přepíšu do čtivé podoby, ale tak, aby to nebyl klasický hrdinský memoár.
V knize se objevují kapitoly s děsivými názvy, například „Pytle na mrtvoly“ nebo „První krev“. Bylo pro vás těžké najít rovnováhu mezi závažností situací, kterým jste na misi čelili, a humorem, který jste do příběhu vložil?
To byla jedna z nejtěžších úloh celého projektu. Najít harmonii mezi tím, kdy vhodně vkládám do příběhu potřebný nadhled, který vojáci na misi musí mít, ale aby to zároveň nedehonestovalo naše nasazení. Druhý nejtěžší úkol byl odstranit a nahradit všechny možné nadávky… a že jich bylo.
A jak se vám vůbec podařilo udržet si smysl pro humor uprostřed syrové reality války? Měl jste někdy strach?
Tady bych využil hezký příklad. Jakožto výsadkáři skáčeme z letadla či vrtulníku. Před tím vždy padají silná slova, hecování a různé hry, které by mohly vyvolat dojem, že si nevážíme svých životů. Ale v momentě těsně před seskokem, kdy se díváte do 400m hloubky, vidíte každého vojáka naprosto plně koncentrovaného. Nikdo nedělá vtípky. Nikdo nemluví. Každý se plně koncentruje. Jsme lidi jako každý jiný a každý z nás se bojí. Jen ten práh strachu máme trochu posunutý. A co se týká našeho smyslu pro humor, tak ten je naprosto nezbytnou a neoddělitelnou součástí naší práce. Jinak by to ani nešlo.
Došlo při psaní na nějaké momenty, o kterých se vám psalo obzvlášť těžce?
Příběh končí po prvním měsíci, ale pro nás v ten moment všechno teprve začínalo. Takže mnoho věcí se do té knihy nedostalo. Bezpochyby nejobtížnější pro mě ale bylo správně formulovat kapitolu, kde vzpomínám na své kamarády a padlé vojáky při zahraničních operacích.
Dalo by se říct, že pro vás psaní bylo zároveň nějakou formou terapie?
Bezpochyby ano. Tuto terapii jsem poté využil ještě mnohokrát v různých životních situacích.
Co na vaše psaní říkali vaši kolegové vojáci?
V Chrudimi jsme specifická sorta lidí, takže lidi z mé čety se mi pokoušeli brát zápisky, koukali mi přes rameno, co zrovna píšu a radili mi stylem: „Hej vole, popiš mě, jako ohromného a svalnatého… ne počkej… nejsvalnatějšího borce.“ Nicméně poté, kdy bylo jasné, že kniha vyjde, příval veškeré podpory a nadšení z toho, co se chystá, byl neuvěřitelný. Při křtu knihy pak byla přítomná celá četa a to byl nádherný moment.
Co pro vás bylo při psaní nejtěžší?
Dozrát do fáze, kdy jsem byl absolutně přesvědčen, že už je to skutečně hotové a nic už není třeba měnit. A taky jsem kvůli ilustracím v knize chodil na kurzy kreslení, protože jsem nechtěl vkládat do knihy fotky. To byla výzva.
Co bylo těžší – napsat (a vydat!) knihu, nebo dokončit misi? 😃
Mise plynula den po dni. Věděli jsme přibližné datum, kdy se budeme vracet zpět a když si člověk zvládne zorganizovat svůj čas a snaží se z mise vytěžit co nejvíc zkušeností, relativně rychle to uteče. Napsání a vydání knihy byl oproti tomu nekonečný proces v řádu několika let a dlouho nebyl vidět cíl. Takže z tohoto úhlu pohledu určitě bylo těžší napsat a vydat knihu. Nicméně kdyby se mě někdo zeptal před pěti lety v Afghánistánu, zasměju se tomu, že se mě na to někdo vůbec ptá.
Je závěrem něco, co byste poradil dalším spisovatelům?
Určitě. Tady bych zmínil 3 hlavní body.
1) Vybrat si správně svůj tým, se kterým budete spolupracovat. Kdybych na vydání knihy byl sám, bych bych ještě teď v procesu tvorby. Je důležité mít k sobě někoho, kdo danému projektu věří stejně jako autor samotný a je pro něj radost se na tom podílet.
2) Během procesu tvorby je nezbytné překonat mnoho překážek. Je důležité být vytrvalý, soustředit se na cíl, ale to, co já považuji za hlavní – užívat si celý proces. To, jak malé detaily mění konečný výsledek, protože cesta je cíl.
3) Vydat knihu v momentě, kdy je autor skutečně přesvědčen o konečném výsledku. Já jsem mohl knihu vydat už v roce 2021, nicméně po přečtení původního rukopisu jsem se cítil vyčerpaný a vnímal jsem, že to není ještě to pravé. Po mnoha dalších letech práce jsem si přečetl aktuální podobu knihy a v ten moment jsem cítil, že se to povedlo.
David Ježek
Poslední slova z Afghánistánu
Příběh jednoho výsadkáře vyprávěný humornou formou z oblasti, kde mnoho důvodů k humoru není.
Chceš si také splnit svůj sen? Vydej knihu s Pointou! Zajistíme ti tisk, ISBN i distribuci do knihkupectví.
