Cítila jsem, že je konečně správný čas •— Ludmila B. Selingerová o chystané knize

6. 1. 2019 — Čtení na 9 min

Knihu O nebi a zemi aneb meteorologické pohádky můžete podpořit na bit.ly/KupLudmilu.

Bylo léto 2016 a já jsem odpočívala po dalším hektickém roce učitelky ve školce. Dokončovala jsem poslední knihu, hrála divadlo pro děti, rekonstruovali jsme byt, plánovali svatbu… zkrátka poslední, na co jsem myslela, bylo přibírat si další práci. Tehdy se mi ale zdál velmi zvláštní sen. Znáte ty sny, které jsou tak silné, že pod jejich dojmem trávíte ještě většinu dne? Říkáte si, kde se to ve mně vzalo? Jak se mi to mohlo zdát? Takový to byl sen. Zalitý chladným měsíčním svitem, ve kterém se mihotali smaragdoví kolibříci. Krásný, tichý, mystický… nešel mi z hlavy, a proto jsem se rozhodla ho zkusit napsat. Brzy začal nový školní rok a nekonečný kolotoč. Měsíc a kolibříci na mne čekali na papíře a ve vzácných chvílích volného času a klidu se připomínali. Rostla ve mně chuť  si s nebesy a vesmírem pohrát. Jenže se střídaly besídky, dinosauří dny, karnevaly, křest mého dramatu o hmyzu a další výzvy. Kdy si jen najít chvilku?

Pokud byste se rádi stali spisovateli, klikněte na Chci vydat knihu.

A najednou to přišlo. Zcela nečekaně a do všech pracovních i osobních plánů. Čekáme miminko! Šok vystřídala radost, pracovní akce vystřídaly prohlídky u doktora. Zůstala jsem doma a koukala na fotky z ultrazvuku. Vypadala, jako by byla ve vesmíru. Cítila jsem, že je konečně správný čas otevřít složku s měsícem a kolibříky, že se do knihy pustím. Během toho dlouhého procesu přišla moje holčička na svět a teď už jí je rok. Doufám, že něco z toho rozjímání, lásky a okouzlení, ulpělo i v příbězích, které se narodily společně s mojí Matildou.

Ukázka z knihy

MĚSÍC A KOLIBŘÍCI

Měsíc se houpal v moři z hvězd
Na jedné z mnoha nočních cest
Nad zemí tichou, strnulou
v korábu z mraků mohl plout
nesl se zlehka na vánku
a hlídal zemi ve spánku

Přesně tak to chodilo od počátku věků. V teplé dny strážilo zemi Slunce a noční svět patřil Měsíci. Každý měl své starosti i radosti. O dnech vám ani nemusím vykládat, však to vidíte kolem sebe pořád, ale noci, ty skrývají svá tajemství.

Za soumraku vylétají můry a míří k nebi pod stříbrnými okraji mraků. Cikády a žáby spouští teskný zpěv a noční dravci šelestí na loveckých výpravách. Zádumčivá země vydechuje šepot svých snů a rosa ji chladí od denních paprsků. Odraz nebe se vlní na kruzích klidné vody. Nad zemí pluje přízračná mlha a nese sebou tajné sny, které smějí ožít jen měsíčním světle.

To je odvěké království Měsíce. Měsíc si ho vždy vážil a měl ho rád. Vládl temné a klidné krajině svědomitě. Ráno předával probouzející svět Sluníčku a sám se ubral do hvězdného lože, aby nabral sílu na další noční pouť. Nikdy ho nenapadlo o svém poslání pochybovat. S láskou třpytil svými paprsky zavřená víčka lidí i zvířat. Staletí a tisíciletí se měnila zem pod ním, on však zůstával stejný.

Jenomže nic netrvá věčně. Jednoho dne se Měsíc probudil dřív. Těžko říci, zda za to mohl zbloudilý meteorit, nebo Slunce zářilo příliš jasně… Zkrátka Měsíc byl vzhůru a spát se mu již nechtělo. Mohl ještě v posteli přemýšlet, pozorovat Hvězdy, nebo si česat neuhlazené paprsky. Jenže dnes ho napadlo podívat se na zem dříve, než byl jeho čas.

Vždyť vůbec neví, jak to na světě chodí přes den. Když si protřel si ospalé oči, strnul úžasem. Poprvé spatřil duhu, pestré motýly, rušná města a tiché lesy. Uslyšel radostný smích z dětských her. Celý svět byl šťastný, živý a plný lásky. Pulsoval rytmem hudby a vzrušených hlasů. Na vodě pluly místo jeho odrazu barevné lodě, ptáci trylkovali v ovocných stromech a psi se legračně honili za svými ocasy…

Zastavil se na malém paloučku, kde spatřil nejkrásnější podívanou. Hejno kolibříků se tam krmilo nektarem z květin. Jaká to jen byla nádhera! Květy lákaly omamnou vůní a ptáčci kolem nich byly jako létající diamanty. Měsíc je okouzleně pozoroval. Nic takového v životě neviděl. Jak jen to bylo všechno jiné. Jak odlišná byla noc od denního života…

Měsíc se ani nenadál a přiblížila se jeho služba. Nastalo ticho a tma, ale on se nemohl vzpamatovat. Brázdil oblohou křížem krážem jako bez duše. Tak dlouho je na světě a nevěděl o něm zhola nic. Až k pláči mu z toho bylo. Ráno uléhal neklidně do lože, i spánek měl neklidný. Říká se, že čas všechno zhojí, avšak trápení Měsíce nezahojil. Jeho vzpomínky se vracely k duhovým kolibříkům u květin. Pranic ho již netěšila hedvábná křídla můry, ani stříbrné okraje mraků. Cikády a žáby mu trhaly uši a šelest nočních dravců rušil jeho myšlenky. Všudypřítomné sny mu jen připomínaly, o co všechno je ochuzen.  Sledoval svůj odraz na kruzích klidné vody a bylo mu teskně u srdce. Noční mlha zakrývala výhled na svět, který už viděl v jiném světle.

  „Proč jen musím hlídat noc? Proč nemohla tato smutná služba vyjít na Slunce? Jsem odsouzen strávit zbytek věčnosti ve tmě a chladu? Kdyby to mělo být spravedlivé, alespoň bychom se střídali! Ano, sto let já a sto let slunce.  Ach vy Hvězdy marnivé, kdybyste jen věděly, jaký žal mne užírá. Kdybyste jedenkrát viděly tančící kolibříky, jak se třpytně míhají kolem záhadných květin. Tehdy byste pochopily…“

Tak šly jeho myšlenky a dráždily nebohý Měsíc, až se rozhodl se postavit domnělé nespravedlnosti čelem a jednoho rána zkrátka nezapadl. Slunce se tuze podivilo:

  „I ty nemoudrý Měsíčku! Koukej jít spát. Jinak budeš v noci unavený a špatně bys pak plnil svoje úkoly.“

Měsíc si však postavil hlavu.

  „Já už nocím vládnout nebudu. Buďto se se mnou, Slunce, vyměníš a půjdeš svítit v noci ty, nebo budeme ve dne svítit oba! Už dlouho jsem živořil po tmách, s tím je konec!“

Odsekl a rychle odplul nad palouk s kolibříky. Po dlouhé době cítil, jak se v něm chvěje duše radostí. Od nynějška bude žít krásou a barvami.

Slunce se ho snažilo přivést k rozumu:

  „Měsíci, svět se obrátil vzhůru nohama. V noci je neproniknutelná temnota, noční živočichové hladoví a neví co si počít, když jim nesvítíš na jejich cestách za potravou. V mořích se zastavil příliv a odliv. Spící lidé a zvířata svírá strach a jejich spánek je plný hrozných snů…“ Ale tvrdohlavý Měsíc neustoupil.

   „Přes den je zase svitu příliš.“ Pokračovalo Slunce v přesvědčování. „Když svítíme oba, světlo oslňuje oči a všude je zmatek. Mraky se vypařily a nastalo hrozivé sucho. Zmírá úroda na polích, rozšířily se lesní požáry, ubývá vody!“

Měsíc nic z toho nezajímalo. Jeho zrak se upíral jen na tanec kolibříků. Na jejich třpytivá křídla tančící kolem květů… Nechtěl vidět zkázu, kterou způsobil. V nočním království už by nikdy nebyl šťasten. Ne bez svých ptáčků. Pak ať raději zhynou všichni, než aby byl zase sám.

Pohroma tedy pokračovala a pomalu se již zdálo, že je světa konec, když jeho milovaným kolibříkům zvadly květy. Jejich duhová křídla se složila k zemi a slabá srdéčka tloukla čím dál tišeji. Až tehdy Měsíc pochopil.

  „Jak strašné chyby jsem se dopustil? Vydržte, ptáčkové moji. Ještě dnes v noci opět vyjdu na oblohu a vše navrátím ke starému pořádku. Budu hýčkat rosu i chladné mlhy, utěšovat spící tvory i noční živočichy…“ S pláčem a studem prchl na oblohu mezi Hvězdy. Brzy zjistil, jak moc mu noční klid chyběl. Tiché písně hladily jeho smutné srdce, milosrdná tma skrývala jeho hanbu. Jen kdyby mohl alespoň naposledy zahlédnout kolibříky…

Mnoho dní se soužil, napravoval své prohřešky a ve snech se mu třepotala pestrá křídla. Onoho večera opět brázdil nad pustým světem, když se jeho paprsek odrazil od čehosi třpytivého. Zvědavě připlul blíž, až v mdlém světle spatřil milovaného ptáčka.

  „Zdá se mi to snad? Hned hejno kolibříků se mihá kolem květů. Přišli za mnou do nočního království!“

Ano. Přišli, protože věděli, že jen taková veliká láska, kterou k nim cítil, mohla Měsíc dohnat k jeho činům. Taková láska se objeví jednou za staletí a nic pak není silnějšího na světě. Měsíci poskočilo srdce štěstím. Naplněn vděkem a pokorou, svítil tím nejjasnějším paprskem svým kolibříkům každou noc. Od těch dob se spokojeně stará o noční království a z jeho ptáčků se stali noční motýli Lišajové, aby mohli už navždy zůstat spolu.

Měsíc se houpe v moři z hvězd
Na jedné z mnoha nočních cest
Nad zemí tichou, strnulou
v korábu z mraků může plout
nese se zlehka na vánku
a hlídá zemi ve spánku
v srdéčku cítí tiché díky
že sdílí lásku s kolibříky