„Těšte se na křest – už při psaní,“ radí novinář a spisovatel Milan Krčmář, autor čtyř knih včetně thrilleru Vše je na dobré cestě, který vyšel letos na Pointě. V rozhovoru mluví o tom, proč je důležité psát pro radost, jak rozpoznat silné téma i proč se začínající autoři nemají bát kritiky. A přidává i neotřelé tipy, jak oslovit podporovatele pro vydání knihy.
Milane, jak obvykle vznikají vaše příběhy od nápadu až po finální rukopis?
V tuto chvíli je to 2 : 2. Napsal jsem čtyři romány, přičemž dva vznikly naprosto spontánně a opravdu nečekaně. Další dva jsem naopak psal s jasným záměrem. Prvním byla Žena z roku 1899, ta byla čistě náhlým impulzem. Někdy v roce 2016 jsem se dočetl o tehdy nejstarší ženě světa, 116leté Italce Emmě Morano. Byl to poslední člověk na světě, který měl v roce narození osmnáctku. Tak mě napadlo, co by taková paní asi mohla prožít, kdyby žila v mé rodné Třebíči. Sedl jsem si a začal psát formou povídkového románu. V nakladatelství Albatros Media pak zaujala jedna z těch povídek, a sice o třebíčských vraždách. Jednalo se o děsivý příběh z let 1918 až 1925, kdy v Třebíči byli nejprve zavražděni dva místní bratři a snad až osm haličských židů, kteří do Třebíče uprchli z východní části monarchie před ruskou frontou. Ten případ nikdy nebyl uspokojivě objasněn a já ho na základě žádosti z Albatrosu zpracoval do románu Bezejmenní. Další román, Případ Toman, také nebyl psán na základě nějakého impulzu – byl to příběh o jiné záhadné vraždě z roku 1912, který se ale táhl až do 30. let. Tohle psaní bylo velmi náročné, protože k této vraždě už asi nejsou žádné oficiální materiály, zato spousta novinových článků z té doby, které si ale velmi často protiřečily. A nynější román Vše je na dobré cestě už byl zase psán na základě impulzu poté, co jsem si v novinách přečetl, že běloruští partyzáni vyhodili v únoru 2023 Rusákům do vzduchu špionážní letadlo dislokované v Bělorusku. Tato událost je sice v románu zmíněna jen úplně letmo, ale byl to pro mě natolik silný vjem, že jsem kolem ní vytvořil celý příběh od 60. let až do dneška.
Jak vlastně s nápady pracujete? Zapisujete si je a čekáte, až „uzrají“, nebo se rovnou pouštíte do psaní?
Spíše mi zajímavé náměty zůstávají uložené v hlavě, odkud je pak vytahuji a pracuji s nimi dál. Anebo je úspěšně zapomenu – v tom případě je jasné, že by to téma vlastně ani nemohlo být silné.
Říkáte, že kniha má vznikat pro radost, ne z povinnosti. Co vám osobně pomáhá udržet si radost ze psaní i ve chvílích, kdy to třeba nejde úplně samo?
Záleží na tématu. Většinou se dá psát poměrně snadno, to byl případ Bezejmenných, jejichž příběh, jakkoli smutný a tajemný, mě velice bavil. Oproti tomu Případ Toman byl poměrně těžký text, tam byl potřeba častý odpočinek, navíc jsem občas nalezl i nějaké nové poznatky k daným událostem, takže pak bylo obtížnější k tomu domýšlet ještě vedlejší dějové linky. Nechci se teď pasovat do role nějakého mentora, ale osobně mi pomáhá si občas od psaní odpočinout. Den, dva nebo třeba i deset a více. Pak ale najednou přijde chvíle, kdy si zase sednete k počítači a půjde to dobře. Aspoň u mě to tak většinou bylo.
Máte nějaké pravidlo nebo zásadu, kterých se při psaní snažíte držet? Nebo třeba psací rituály, které vám pomáhají se soustředit?
Takové rituály nemám. Obecně vzato nejsem moc „rituálový“ člověk, je mi celkem jedno, jestli z domu vycházím levou, nebo pravou nohou. Vím ale, že někteří autoři, a to i hodně známí, rituály mají. Takže je to asi člověk od člověka. Pokud někomu třeba pomůže, že si před začátkem každého psaní udělá deset dřepů nebo třeba vyrovná tužky do jedné řady, ať to klidně dělá. Nic tím nezkazí.
Máte nějaké oblíbené autory, kterými se inspirujete? A jak k inspiraci přistupujete – kde končí inspirace a začíná váš vlastní hlas?
Předchozí tři romány byly historické, ale v těchto případech jsem se nikým neinspiroval. Moje historické romány jsou odlišné od románů ostatních autorů. Doplňuji je novinovými články a někdy i fotografiemi, takže se vlastně jedná o historickou real-fiction, která se ale co nejvíc drží skutečnosti. U nového románu Vše je na dobré cestě je to podobné – i ten je doplněný fotkami ze skutečných míst. Příběhově je ale asi trochu podobný románům Fredericka Forsytha. Toho si vždy rád přečtu, ale nijak jsem se jím neinspiroval ani tentokrát. Takže ten vámi zmíněný vnitřní hlas je u mě asi docela silný.
A co vás na psaní historických nebo společensko-politických témat baví nejvíc?
Psaní v souvislostech. Neexistuje událost, která by nebyla provázaná s jinou, byť třeba úplně odlišnou, co se týče tématu. Jednoduše řečeno – velká událost vždy ovlivní život obyčejného člověka, ale obyčejný člověk může uvést do pohybu události, které pak zahýbou světem. Kdyby Leopold Lojka v Sarajevu špatně neodbočil, možná by arcivévoda Ferdinand žil a ani by nebyla první světová válka nebo by dopadla úplně jinak. A když už tedy začala, dala do pohybu miliony lidí po celé Evropě. Ti všichni se najednou ocitli v místech, o kterých ještě několik týdnů předtím netušili, že existují. To se teď ale týká například i Ukrajinců, kteří museli ze dne na den uprchnout na Západ. Vždycky říkám, že i třeba rozvázaná tkanička může zcela ovlivnit lidský život. Náš hrdina si ji zaváže, nestihne kvůli tomu ale autobus, ten vzápětí havaruje a všichni v něm uhoří. Ale hrdina tím, aniž by si to uvědomil, dostal příležitost vytvářet další dějinné věci. Nebo naopak si tkaničku nezaváže a ten autobus stačí doběhnout – a teprve tam si ji zaváže. Jak se k ní skloní, autobus sice havaruje, ale díky této poloze jako jediný přežije. V nemocnici se pak na pokoji spřátelí třeba s někým, kdo bude strůjcem nějaké velké události. Chci tím říct, že tyto mikroudálosti vytvářejí ty velké, o kterých se pak děti učí ve škole. Zkrátka bez detailů by svět jako celek fungovat nemohl.
Ve svém příběhu kombinujete reálné události a fikci. Jak hledáte rovnováhu mezi tím, co je pravda, a tím, co je vymyšlené?
Snažím se, aby čtenář nepoznal, co je pravda a co je vymyšlené. To se mi docela dobře daří, protože příběhy nejen zasazuji do reálných míst, což dokládají i fotografie s popiskami, že právě tam a tam se náš hrdina potkal s tím druhým atd., ale třeba právě i novinové články z dané doby, jimiž dokládám, že se daná věc skutečně stala – i když je to třeba jen drobnost třeba v podobě klukovských šarvátek (o takových věcech noviny skutečně psaly). Tím, že „svou“ drobnou událost vklíním mezi ty skutečné, je pak obtížné rozlišit fikci a pravdu. Vždy mám radost, když se mě pak čtenáři zeptají, co je vlastně pravda a co ne. Román Bezejmenní sestává ze dvou deníků – jeden psala bezejmenná židovka, druhý bezejmenný četník. A čtenáři se mě ptali, zda se ty deníky skutečně našly. Dokonce i kantor židovské obce mi telefonoval a ptal se mě, zda je příběh té dívky pravý a zda jsem vycházel z toho jejího deníku. A u románu Vše je na dobré cestě, který je na trhu teprve krátce, se mě lidé už třikrát ptali, zda ten hlavní hrdina skutečně žil. To je pak samozřejmě největší odměna za všechny ty desítky a stovky hodin, které jsem nad tím příběhem strávil.
Mnoho začínajících autorů se ptá, jak vůbec začít. Co byste jim poradil?
Dívat se kolem sebe. To je asi ta nejjednodušší věc. A když budou mít nějaký zajímavý vjem, zkusit si k němu něco vymyslet a hodit to na papír. Možná to dvakrát třikrát nevyjde, ale pokud si najdou nějaké dobré téma, které je bude bavit, tak nevidím důvod, proč by z toho nemohl vzniknout román nebo třeba soubor povídek.
Co byste řekl těm, kteří mají pochybnosti o svém psaní nebo se bojí, že jejich příběh není dost dobrý?
Ať o sobě nepochybují, protože jim nikdo hlavu neutrhne a nikdo se jim ani nebude smát – leda snad nějaký blbeček, který nedá dohromady kloudnou větu, ale takovým ať se vyhýbají obloukem. Ať se však začínající autoři ani nebrání kritice. Na sněhové vločky a podobné současné výmysly se tady opravdu hrát nedá. Mají-li nějaký rukopis, ať ho dají přečíst nějakému kamarádovi, kterému rovnou řeknou, aby je s tím poslal do háje, pokud se mu ten text nebude líbit – ale ať řekne, co je na něm špatného a co by bylo dobré zlepšit. Pro začátek to stačí. Moje rukopisy taky čte nejdřív mé nejbližší okolí a už je naučené, že mi má rovnou říct, jestli je to blbý, nebo ne. Pokud převažuje názor, že jsem se sekl, s pokorou to vezmu zpět a zkusím to přepracovat. Když je to čtivé, začíná se celý proces teprve rozjíždět – v tom případě ať se ale začínající autoři připraví na pořádnou jízdu, která jim zabere možná víc času než samotné psaní.
Kdybyste měl sdílet jednu jedinou myšlenku, kterou by si začínající spisovatel měl odnést, jaká by to byla? (To je zapeklitá otázka, že? 😃)
Vůbec zapeklitá není, odpověď je totiž jednoduchá. Hned zkraje psaní se těšte na křest knihy. Pokud si ho uděláte po svém (v mém případě se vždy jedná o divadelní představení, které na motivy některých pasáží z dané knihy secvičujeme se souborem Ampulka), tak se vám bude psát o to lépe. Když si už během psaní představujete, jak bude probíhat křest, což je stejně to nejdůležitější z celé tvorby knihy, pak se vám píše o to lépe. Jinými slovy – vykašlete se na oficiality, autorská čtení a podobné nesmysly. Na to není nikdo zvědavý a nebavilo by to ani vaše posluchače a potažmo ani vás 🙂
Jaká pro vás byla spolupráce s Pointou? Co vás na ní překvapilo – a co byste třeba doporučil ostatním autorům, kteří zvažují vydání knihy touto cestou?
Spolupráce byla dobrá, i když pro mě to bylo úplně něco nového, protože dosud mi knihy vydávalo běžné nakladatelství. Zpočátku jsem měl trochu strach, zda 140 tisíc korun na román dokážu sehnat, ale nakonec to šlo tak skvěle, že se dokonce vybralo více, tím pádem byl i dvojnásobný náklad a lepší obálka. Je to ale proto, že jsem už pár knížek vydal, takže lidé věděli, co ode mě mohou čekat. Komunikace s lidmi od Pointy, tedy konkrétně s vámi, Báro, Zuzkou a Jackem, byla fajn, překvapení se snad ani žádné nekonalo. Autorům bych doporučil, aby do toho určitě šli, ale ať si začínající autor zase nedělá příliš velké oči. Jestli se rozhodne vydat tisícistránkový román v desetitisícovém nákladu, tak mu samozřejmě přeji hodně štěstí, ale zároveň upřímně nevěřím, že peníze dokáže vybrat jen od svých známých. Leda by mezi těmi známými byl nějaký multimilionář, který má dotyčného skutečně rád. A i když je sežene, tak ať se připraví na to, že se prodá jen pár desítek kusů a na zbytek se bude úspěšně usazovat prach někde ve skladu.
Jinými slovy, nebojte se toho, ale zároveň stůjte s nohama na zemi.
Jak podle vás ideálně shánět peníze na vydání knihy?
Nevím, zda je to ideální způsob, ale mně se ten můj velmi osvědčil. Ať si autor předem připraví široký okruh lidí – a je jedno, že se s nimi zná třeba jen zběžně nebo je viděl před mnoha a mnoha lety. To nejhorší, co ho může potkat, je odmítnutí – kterému se nevyhne nikdy, nicméně ve většině případů lidé projeví spíše zájem než nevraživost. Je až překvapující, jak mnozí lidé dokážou zareagovat na prosbu, zda by si mohli koupit knihu v předprodeji. Spolužačka, kterou jsem neviděl od základní školy, se okamžitě zapojila do předprodeje, okamžitě se začaly ozývat mé bývalé učitelky, podpořili mě ale i úplně neznámí lidé. Dobré je poprosit o sponzoring i firmy. Devětkrát to nevyjde, to je jasné, ale desátá vám dá mnohatisícovou částku, takže rázem máte značnou část sumy pokrytou. Někdy jsem zažíval až naprosto neuvěřitelné situace. Jeden pán, který už je v důchodu, mi poslal deset tisíc korun. Volal jsem mu, jestli se nespletl, jestli nechtěl poslat třeba jen stovku nebo tisícovku – mohl se zkrátka přepsat. Ale on mě ujistil, že nikoli, a ještě mi přidal pár tipů, na koho se obrátit. Díky tomu jsem oslovil firmu, která mě předtím nenapadla, ale která mě zasponzorovala úplně nejvíce. Poslala 14 tisíc korun, což byla tedy desetina celé částky. Dobré jsou i netradiční dary ke knihám. Já tam dal možnost třeba koupit za pět tisíc korun jméno vedlejší postavy – a opravdu jeden pán pojmenoval tu postavu po své přítelkyni, čímž mi značně finančně pomohl. Nebo jsem nabídl, že za necelé tři tisíce korun za osobu uspořádám výlet po některých místech v Česku a Rakousku, kde se román také odehrává. O to byl obrovský zájem, v nabídce byly tři tyto dárky a okamžitě se po nich zaprášilo – a shodou okolností si je koupily tři dámy. Chce to zkrátka popřemýšlet a kromě běžných dárků, jako jsou třeba záložky, vymyslet i něco originálního, co lze získat jen s tím konkrétním románem. Ale počítá se každá koruna, protože pro mnohé lidi je pouhá stovka tolik jako padesát tisíc pro nějakého podnikatele. Takže jsem vděčný každému, kdo byť jen trochu přispěl, a to třeba i dobrou radou.
Co pro vás bylo na procesu vydávání nejtěžší – a co naopak nejvíc naplňující?
Knihu i obálku jsem si sázel sám, dřív jsem totiž pracoval jako grafik. Ale každá tiskárna mívá trochu jiné podmínky. Když sázíte stabilně pro jednu, už je to pro vás rutina, ale když si sázíte jednu jedinou publikaci, jste samozřejmě nervózní, aby vám tam něco neulítlo a všechny výtisky pak nemusely jít do stoupy. Takže to pro mě bylo v některých fázích nejtěžší, respektive jsem byl tak trochu na trní. Naštěstí byla ale skvělá spolupráce s Jackem Colingem, s nímž jsme různé technické detaily zdárně vyřešili. Samozřejmě nejvíc naplňující pak je okamžik, kdy člověk přijde do redakce a knihu vidí hotovou, bez nějakých minel – a v mém případě v ještě lepší kvalitě, než jsem čekal. Hlavně fotky vyšly skvěle, myslel jsem, že to bude mnohem horší. A obálka taky. Moc jsem toužil po reliéfu, který jsem zatím měl na všech svých knihách, a tady se povedl asi nejlépe.
A šel byste do toho znovu?
Ale jo, akorát teď nevím, o čem bych psal – ale třeba něco přijde 🙂
O tom nepochybujeme. Třeba vás něco napadne, až si budete příště zavazovat rozvázanou tkaničku. 😉
Milan Krčmář
Vše je na dobré cestě
Obyčejný život plný neobyčejných zvratů. Stačí jedna autonehoda v době, kdy se hroutí východní blok, a osud člověka i Evropy se stočí zcela jiným směrem.
Chceš si také splnit svůj sen? Vydej knihu s Pointou! Zajistíme ti tisk, ISBN i distribuci do knihkupectví.
